Thomas J. Lichtag Rock

Jeho rodiče před lety do Ameriky emigrovali, on se z ní před třemi lety přesunul do Česka, aby poznal zdejší lid a kulturu. A hlavně aby tu pokračoval v muzice s kapelou Airfare.

Jak se syn režiséra a potápěče Stevea Lichtaga stane frontmanem rockové kapely?
Nikdy jsem neuvažoval, že bych byl frontman v kapele. Chtěl jsem dělat muziku a chtěl jsem ji dělat pořádně. Hudba mi vždycky dávala pocit, jaký mají třeba skejťáci – adrenalin. Takhle jsem to měl už od dětství a nešlo vyloženě jen o rock, hodně jsem třeba poslouchal Michaela Jacksona, chtěl jsem být jako on. Nosil jsem takovou tu rukavicu... rukavici.

Klidně používejte moravský dialekt, od Američana to zní půvabně. Jak tedy došlo k tomu, že je z vás frontman Airfare?
Kapela vznikla na střední škole v Americe, na typické americké high school. Já jsem se totiž jednoho dne zapálil a hořel jsem...

Tak jsem se nepřeslechl, původně jsem myslel, že říkáte „já jsem si zapálil“. Vy jste se opravdu zapálil? A to jste se něčím polil?
Polil jsem si kalhoty benzinem a zapálil jsem se. Měli jsme to natočit na kameru, jakože super trik. Ale zas tak moc dobře to nedopadlo, musel jsem asi na měsíc do nemocnice. Tam mi poskytli různé drogy proti bolesti. Třeba věci, které fungují jako čistý herák, mnohdy jsou i lepší. Zažil jsem po nich takovou euforii jako snad nikdy. A když jsem odcházel, dali mi ještě spousty léků – teď nechci mluvit jako nějaký narkoman – ale asi rok potom jsem si je pořád bral na bolesti a trochu se mi změnilo myšlení.

A to byly stejně účinné prášky jako ty, co vám prali do žíly v nemocnici?
Jo, v Americe jsou mnohem silnější léky, to jsou opiáty a v podstatě narkotika. Hrál jsem v té době na kytaru v hardcorové kapele Marching Band a poznal jsem ve škole další děcka, která měla ráda rockovou muziku, dali jsme dohromady Airfare. Samozřejmě jsme si občas dali něco z těch léků, co jsem měl, ale hlavně jsme chtěli hrát a pobavit se. V Pensylvánii je jinak strašná nuda, puritánský kraj, plno křesťanů. Takže jsme dělali tak trochu alternativu. Díky tomu jsem poznal kluka, který hrál na bubny a měl k dispozici volný dům, kde jsme se scházeli a jamovali. Začali jsme psát skladby, vymysleli jsme si název a udělali kapelu. Senzační pocit, nic jiného jsem nikdy ani dělat nechtěl. Škola mě moc nebavila, učitelé mě většinou vyhodili ze třídy, protože jsem si místo psaní kreslil obrázky.

Jak došlo k tomu, že Airfare teď fungují v jiné sestavě v Česku?
Přestěhoval jsem se sem, abych trochu poznal zemi, z které pocházejí moji rodiče, kteří do Ameriky odešli v roce 1979. Nikdy předtím jsem tu nebyl a zajímalo mě, jak to tady chodí, co lidi tady, kultura. A přes mou rodinu jsem se seznámil s klukama, s kterýma jsem rozjel kapelu tady.

Jak dlouho už jste v Česku?
Tři roky.

To už jste toho stihl docela dost – úspěšná kapela, hit Sorry Baby. A teď nová deska s provokativním názvem Do You Like My Shit? Proč jste ji pojmenovali takhle?
Hlavní důvod byl ten, že to bude každého zajímat a bude se nás na to ptát. Navíc některý lidi říkají, že hrajeme velký hovno, takže jsme jim ho dali.

Kdo to říká?
Leckdo. Tady se moc nepromíjí, když má kapela úspěch.

Ve vašem případě spíš tak rychlý úspěch.
To ano, ale my to můžeme těžko ovlivnit. Prostě jsme si řekli, že vydáme ještě další shit a buď ho lidi budou mít rádi, nebo ne. Můžou to vnímat, buď že sami víme, že hrajeme shit, nebo jako drzost, což taky není od věci a k naší muzice to patří.

Liší se nějak zásadně nová deska od první?
Nechtěli jsme žádnou drastickou změnu, chtěli jsme si uchovat svůj zvuk a styl. Na písničkách jsme pracovali delší dobu, víc jsme si s nimi pohráli, ale žádná zásadní změna se nekoná.

Nenese v sobě slogan Do You Like My Shit? třeba ještě nějaký další význam, který pochopí jen rodilý Američan?
To je docela kuriózní, protože ten název jsem nevymyslel já, ale náš baskytarista. Jednou plácl: „Co kdyby se to jmenovalo Do You Like My Shit In Your Mouth?“ – původně to bylo ještě ostřejší. Ale pak jsme si řekli, že už to je asi moc. Další význam už to nemá, chtěli jsme tím jen říct, že si děláme, co nás baví a je nám jedno, co si o tom kdo myslí.

Už druhou desku jste natočili na starý analogový aparát. Tak mladí a už tak staromilští?
Jsme sice mladí, ale vyrůstali jsme na starých kapelách – Beatles, Pink Floyd a podobně. Tyhle všechny party měly svůj osobitý zvuk a toho jsme chtěli dosáhnout i my. Hodně lidí to nechápe, protože analog je mnohem náročnější a dražší.

Pozná ten rozdíl řadový posluchač?
No, běžný posluchač to právě asi nepozná, ale my ano, a to je důležité. Hudbu děláme hlavně pro lidi, abychom je pobavili. Ale musíme z toho mít uspokojení i my, a to je právě ten dřevní tradicionalistický zvuk. Taky se tím trochu chceme přiblížit těm našim vzorům.

Na novém albu se valnou měrou podílel Štěpán Smetáček, který tady hrál s kdekým, od Arakainu až po Wanastovi Vjecy a Lenku Dusilovou – jak jste se k němu dostali?
Přes manažera, který se zná s kapelami jako Lucie a Wanastovi Vjecy, a se Štěpánem nás seznámil. Mysleli jsme si původně, že občas zaskočí na koncertech a sem tam něco udělá, ale nakonec hraje skoro na celé desce a absolvoval s námi mnohem víc vystoupení, než jsme čekali. Škoda, že je mezi námi takový věkový rozdíl, být mu o deset let míň, sedí k nám jako nikdo jiný. Je to vážně špička.

Foto autor| foto: karel šanda