Zakládající člen a jediný virtuóz Brass Bandu začínal u houslí. Od nich pak na berounské lidušce přešel ke klarinetu a u plátkových nástrojů již zůstal. Velkou hudební i životní školou byla pro Vojtu vojenská základní služba. Dva roky u posádkové hudby v Havlíčkově Brodě přinesly své ovoce. Klarinetista Brass Bandu dodnes nevyjde z domu bez vyleštěných bot a aniž by před vycházkou nepřehrál všechny existující stupnice, včetně rozložených akordů a pochodu Barikádníci.Po vojně hrál Vojta s kapelami Kastelán, Permon Band, Film Blues Band, aby nakonec skončil u dixielandu.
Jeho hudební projev je dalším charakteristickým rysem pro styl Brass Bandu. Divoké eskapády tonů, které Vojta během hry neúnavně chrlí, tvoří ostrý kontrast k úspornému stylu trubky. Když pak jednou za koncert zahraje čtvrťovou nebo dokonce půlovou notu, vyjde najevo, že má velmi silný nakřáple bluesový tón, který lze bez nadsázky přirovnat ke zvuku, jaký dokázal vyloudit na klarinet snad jedině Edmond Hall. Přátelé v kapele proto Vojtovi někdy, a hlavně pak v jeho nepřítomnosti, přezdívají Edmond Lhall, prý i z toho důvodu, že se občas ze sóla vylže pomocí chromatické stupnice.
Vojta je v kolektivu oblíben pro svou kamarádskou a (někdy až příliš) hektickou povahu. Jeho naturel snad nejlépe vystihuje historka z hudebního veletrhu Musikmesse ve Frankfurtu. Jel tam s představou, že porovná a vyzkouší co nejvíce nástrojů. Výstaviště tvoří desítky hal. Každá o rozloze fotbalového hřiště, takže projít veletrh trvá normálnímu smrtelníkovi dva dny. Vojta nasadil své obvyklé vycházkové tempo, takže za půl dne obešel všechny stánky třikrát a s hubičkou v kapse otestoval veškeré světové výrobce. Když jsme se náhodou potkali u stánku s pivem, tvrdil, že to furt není ono. Na vysněný nástroj narazil až těsně před zavírací hodinou. Klarinet výborně ladil, krásně se ozýval v hloubkách i výškách a skvěle padl do ruky. „Kde se to dá koupit, co to je za značku?“ ptal se dychtivě s výrazem archeologa, který právě narazil na poklad Aztéků. Vystavovatelka nejprve nerozuměla, ale nakonec jí přece jen došlo, na co je tázána. „Ne ne. My ne klarinet. My firma na stojan, to atrapa,“ vysvětlovala lámanou němčinou a Vojtův sen o novém nástroji se rozplynul.
V současné době střídá několik nástrojů. Dva staré americké Conny řady 424, Selmer Centered Tone z roku 1956 a zánovní Buffet Crampon. Kam se prý ale všechny hrabou na onu atrapu.

Vloženo: 03.09.2015, rajo101