Nejmladší a jediný dosud svobodný člen BrassBandu se objevil v roce 2003. V té době již Víťa Vondrášek kvůli astmatu zahodil tubu do žita a zakotvil nadobro u banja. Kapela proto hledala někoho, kdo by tvrdil muziku. I když se chvíli koketovalo s kontrabasem, nakonec padlo rozhodnutí držet se tradičního pojetí dixielandu, ke kterému patří tuba nebo suzafon. Martina, žijícího doposud úplně mimo civilizaci v Tlustici nedaleko Žebráku v chaloupce s rodiči, objevil Vojta Vaň a přivezl na zkoušku. „Na své první setkání s BrassBandem nikdy nezapomenu. Byl to stejný zážitek, jako když mě naši poprvé vzali do ZOO. S muzikou jsem toho zažil docela dost a hned tak něco už mě nepřekvapí, ale tohle bylo fakt něco. Když jsem pak s klukama vyrazil prvně na kšeft, byl jsem úplně jako ta Alenka. A to jsem vlastně dodnes,“ tvrdí tubista.
Martin je v kolektivu oblíben pro svou kamarádskou a (někdy až příliš) rozvážnou povahu. „Zpočátku jsme s tím měli docela problém, ale už jsme si zvykli. Když někam vyrážíme, a chceme přijet včas, musíme Martinovi říct, že má být na místě určení o hodinu dřív, než je skutečně potřeba. A pak dorazíme ve stanovenou hodinu,“ popisuje Sláva Vaic.
Na tubu hraje od patnácti let, z toho čtyři roky studoval na pražské konzervatoři a zkušenosti získával též u vojenské hudby v Klatovech. Jeho oblíbeným jídlem je jakákoliv velká porce z české kuchyně. Na alkoholu, jako jeden z mála členů kapely, není nijak závislý, takže pije pouze příležitostně. S chutí si dá pár plzní, občas fernet, vínu, jak sám říká, vůbec nerozumí. Má rád rychlé motocykly, auta a cestování. I proto ho BrassBand nejčastěji využívá jako kapelního řidiče. Je vyučen strojním zámečníkem a v současné době pracuje jako THP v jedné strojírenské firmě. Martin jako jediný člen kapely kouří a vadí mu, když se dělá v jeho vozidle Ford Tranzit nepořádek. Rovněž nám zakázal houpat se na předním ochranném rámu, který na vozidlo instaloval údajně proti v okolí Tlustice přemnoženým antilopám.

Vloženo: 03.09.2015, rajo101