Trojka jako osud: SAKOBI o generacích, cimbálu i jazzové svobodě

Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC

08.06.2026: Album SAN není jen druhou řadovkou tria SAKOBI, ale promyšleným experimentem se symbolikou trojky, která se nenápadně vetřela do všech vrstev projektu – od tří generací hostů přes tři strany LP až po trojici skladeb na každé z nich. Frontman Vilém Spilka v rozhovoru popisuje, jak se z původního triového konceptu stala otevřená platforma pro setkání zkušenosti, energie i zvukové odvahy a proč je jazz podle něj pořád hlavně týmová disciplína.

Jak jste během práce na albu SAN objevovali a rozvíjeli symboliku trojky, která se nakonec propsala do všech vrstev projektu?

Sice jde teprve o druhé řadové album naší kapely, ale rovnou jsme ho nazvali San, tedy tři, abychom totálně zmátli naše fanoušky i kritiky. Na začátku je samozřejmě ta naše trojka, členové kapely, kteří se znají a hrají spolu pravidelně už více než dvacet let. Když jsme přemýšleli, jak obohatit zvuk kapely aniž bychom museli angažovat externího producenta, ale zároveň zachovali náš akustický charakter, napadlo nás přizvat ke spolupráci muzikanty, kteří jsou skvělí a sympatičtí, ale zatím nebo už dlouho o nich není dost slyšet. Proto jsou na albu hudebníci tří generací, LP má tři strany a na každé z nich je trojice skladeb.

Co pro vás osobně znamenalo propojení tří generací hudebníků a jak se to odrazilo v atmosféře nahrávání?

Radost. Zasloužilí mistři potvrzují, že hrát méně je někdy více. Přestože jim je hluboce přes osmdesát neztrácejí humor ani životní optimismus, stále plánují. Mladí zase skvěle hrají, mají energii, entuziasmus i zdravé ambice. Jsou technicky na vrcholu, zároveň už mají něco odžito a jejich hudební zpovědi mají hloubku.

Jak vznikl nápad zapojit do jazzového kontextu cimbál a jaké nové barvy díky němu album získalo?

Náš záměr nebyl přizvat konkrétní nástroje. Zaujal nás Michal Grombiřík jako muzikant. Kdyby nehrál na cimbál,hrál by skvěle na něco jiného, je to srdcař. Cimbál je pochopitelně v jazzu pořád exotika, podobně jako třeba harfa. Má omezené možnosti, ale Michal je už tak daleko, že to vůbec není poznat. Kdybyste se zeptali jeho, jak těžké je hrát na cimbál jazz, určitě byste si něco vyslechli, ale on se nedá odradit. Barva cimbálu je působivá a mezi tradiční jazzové nástroje skvěle zapadne. Navíc jsme všichni z Moravy a tady je cimbál jako doma.

Jak se pro vás změnil způsob psaní a aranžování skladeb, když jste poprvé rozšířili triový koncept o harmonické nástroje?

Skladby pro harmonické nástroje přinesli hosté už s konkrétní představou instrumentace. Dokonce jsme přiměli Géraldine Schnyder vedle zpěvu zahrát i na klavír a všichni jsme z toho měli radost. Bránila se, ale přehlasovali jsme ji :).

Jaké momenty z práce s Géraldine Schnyder, Josefem Hanulíkem a Michalem Grombiříkem nejlépe vystihují energii nastupující generace?

Doporučuji poslech desky, hned budete mít jasno. Zvláště Michal má schopnost dovést kapelu ke klimaxu. Géraldine zase hlasem improvizuje lépe než kdekterý instrumentalista a Josef Hanulík jako správná "stará duše" exceluje především v baladě What Do We Seek, kterou sám napsal.

Jak vás při nahrávání inspirovala zkušenost Milana Kašuby, Miroslava Hanáka a Jana Daleckého a co jste si odnesli ze spolupráce s těmito jazzovými veterány?

Je skvělé vidět, že když se člověk dožije osmdesátky, neznamená to automaticky konec a nutnost pověsit nástroj na hřebík. Všichni tři nám připomněli, že hudba není soutěž. Závody jsou pro koně, jak říkával Béla Bartók. Honza Dalecký a Mirek Hanák mají ve své hudbě jistý zen, ke kterému se chce postupně propracovat skoro každý. U Milana Kašuby se zatím v jeho šestaosmdesáti o žádném klidu mluvit nedá, ale třeba to přijde po devadesátce.

Jaký příběh nebo náladu jste chtěli zachytit ve videoklipu ke skladbě Jedeme do Židel a jak souvisí s celkovým vyzněním desky?

Radek Zapadlo, náš saxofonista, je ze Židlochovic. Skladba Jedeme do Židel vznikla při vzpomínce na to, jak jsme před zhruba dvaceti lety jezdili do Židlochovic na zkoušky nebo si jen tak zahrát. Součástí výletu byla často procházka s Radkovým psem Rafíkem na Výhon, nejvyšší kopec Dyjsko-svrateckého úvalu. Ne vždy jsme došli "na vrchol", ale s vyvětranou hlavou nás pak vždy napadaly věci. Možná i proto má tahle písnička v sobě radost ze svobodného muzicírování a zároveň katarzi v refrénu, která naznačuje, že všichni tři máme rádi nejen jazz, ale třeba taky symfonickou hudbu, funk nebo indie rock. Chtěli jsme zároveň, aby deska měla celkově balanc, aby na ní byly pestré písničky s různou energií. Ty naše triové akusticky funkové pecky svojí intenzitou vyvažují oldschoolové swingovky nebo baladické kompozice s nádechem Americany.

Jak se do zvuku kapely promítlo to, že Vilém Spilka v rámci projektu SAKOBI přešel na kontrabas a začal na něj tvořit i komponovat?

Určitým harmonickým zjednodušením, často ale jen zdánlivým. Formát saxofonového tria může být pro některé posluchače svojí abstraktností trochu méně stravitelný, o to víc proto záleží na výběru a tvorbě repertoáru. Naší snahou je proto nabídnout posluchači zemité basové linky, aby dobře vyzněly v kontrapunktu se saxofonem, ale zároveň nehrát předvídatelně. Snažíme se hrát s rytmickou precizností a intenzitou, ale zároveň se vzájemně posouváme mimo komfortní zónu. Tak, jak to mají tvůrčí muzikanti rádi.

Jak jste dramaturgicky přemýšleli o tom, že album má tři strany LP, a jaký význam má toto rozdělení pro posluchače?

Tři strany LP vyplynuly postupně. Zjistili jsme totiž, že se nám nepodařilo zkrátit sóla natolik, aby se všech devět opusů vešlo na dvě strany LP :). Skvěle to zapadlo do našeho konceptu trojek - jinými slovy to tak muselo dopadnout. Řazení písní za sebou je důkladně promyšlené, máme totiž stále rádi formát dlouhohrajících desek, přestože žijeme dobu singlovou. Stranu A otevírá triová skladba Bez Tomáše a postupně se přidávají hosté tak, aby se posluchač cítil jako při vyhlídkové jízdě.

Jaké nové směry nebo spolupráce vám otevřela práce na SAN a kam byste chtěli SAKOBI posunout dál?

Zkušenost s natáčením desky SAN nám potvrdila, že jazz je především týmová práce, je to hudba kapel. Věděli jsme, že v jazzu prakticky neexistuje ageismus a jak starší, tak mladší muzikanti mají svojí tvorbou co říci, ale není nad to se o tom znovu přesvědčit na vlastní kůži. Potvrdili jsme si také, že hudba našeho tria obstojí sama o sobě, zvaní hostů není nutností, ale volbou. O dalším směřování kapely se průběžně bavíme na cestách na koncerty, ale teď si především chceme užít akce spojené s vydáním desky, kde si zahrají i hosté.

Fotografie: Gabriel Fragner