Martha Elefteriadu: Kresby tuší jsou jako impresionistický obraz

Ač od vzniku pro mnohé kultovního sólového alba Kresby tuší Marthy Elefteriadu uplynulo více než čtvrt století, tato v mnohém jedinečná nahrávka stále žije. A to nejen v srdcích posluchačů i autorů v čele s Michaelem Kocábem, Dežem Ursinym, Vladimírem Mišíkem či Vladimírem Mertou. Díky nedávné reedici Supraphonu je znovu k dispozici také v obchodech. Navíc se čtyřmi dosud nevydanými písněmi. Je tedy na místě reedované a znovuoživené Kresby tuší, o jejichž vzniku se můžete detailně dočíst v rozhovoru níže, slavnostně přivítat oficiálním křtem. Dojde k němu již tento čtvrtek 12. 10. v pražském klubu Lávka v rámci koncertního programu Šansonění.

Ve druhé polovině 70. let jste začala spolupracovat s jazzmany, rockery a písničkáři, autory mimo hlavní proud populární hudby. Našla jste si je sama, nebo si našli oni vás?

My jsme tehdy s Tenou velmi kamarádily s Ondřejem Konrádem, vlastně já úplně nejblíž, a tenhle projekt byl jeho nápad. Chtěl mě seznámit s jinými muzikanty a byl zvědavý, co z toho vzejde. Takže ten hlavní impuls vyšel od Ondry.

Měla jste v oblasti jazzu někoho, kdo Vás inspiroval?

Ella Fitzgerald, protože jsme ji viděli v roce 1969 na živo v pražské Lucerně a totálně mě okouzlila. Na pódium přišla, řekněme, robustnější paní, která jen otevřela pusu, a začali z ní létat třepotaví křehcí motýlci… Krásný něžný zpěv, který se nedá popsat slovy. Byla dokonalá.

Řada hudebníků na Kresbách tuší byli v té době začátečníci, z nichž se později stali velké hvězdy - Michael Kocáb či Ondřej Soukup. Dalo se už tehdy poznat, jak výrazné osobnosti z nich budou?

Určitě, především z Michaela Kocába. On mi připadá jako ryzí člověk. Ze začátku to vypadalo, že neumí do pěti napočítat, ale přitom jsem zjistila, že to má v hlavě všechno strašně dobře seřazený. Nejvíce se mi na něm líbila ta obrovská zvědavost a vehemence, se kterou ke všemu přistupoval. Při nahrávání písniček v Plzni byl vlastně poprvé v nahrávacím studiu a s neuvěřitelně zaujatým a zvědavým způsobem se v režii vyptával zvukaře a režiséra na všechny možné detaily… k čemu je tohle, co je támhleto, co se udělá tady s tím a jak udělat tohle. A všichni kolem něho skákali a byli mu nápomocní. Bylo vidět, že je ta jeho zaujatost úplně strhla, a bylo hned poznat, že je to silná osobnost, která když něco chce, tak to svým soustředěním dosáhne a strhne k tomu i své okolí. Bylo hezký pozorovat ho při práci.

Popová zpěvačka nahrává s jazzmany a rockery - neobjevovaly se někdy rozdílné názory v tom, jak má konečný výsledek vypadat?

Já bych to tak neškatulkovala. Náš žánrový rozsah byl vždy širší než jen pop. Jen do jedné škatulky bychom se nevešly. Navíc my jsme s Tenou začínaly bigbeatem, soulem i rockem, dotkly jsme se i swingových věcí, kdy nás doprovázel třeba orchestr Gustava Broma, nebo Mládkova kapela. Dnes je ta žánrová eklektika běžná i u největších hvězd a nikdo se tomu ani moc nediví. Jinak mám zkušenost, že když už na to muzikanti kývnou, že mohou spolupracovat, tak mají i důvěru v to, že to bude dobré. Žádné pochybnosti, každý dělá to nejvíc, co může. Na mně byl samozřejmě výběr skladeb. Protože pokud bych měla zpívat něco, co mi z jakéhokoliv důvodu nesedí, tak to nejde, nebude to fungovat. Je to vnitřní záležitost. Asi jako to, do koho se zamilujete. Do aranží jsem ale třeba nezasahovala. Hodně se do nich promítla jazz-rocková vlna těch let. A taky to, že Michael byl přímo napěchovaný „šílenými“ nápady a dal do toho vše, jakoby měl dělat svou první a taky poslední desku. Kdyby to mělo být po mém, tak by některé písničky snesly jednodušší a čistší sound. Ale právě proto, že mezi námi fungovala vzájemná důvěra, měl naprosto volnou ruku a udělal skvělou práci. Jo, a tím šíleným nápadem míním třeba to, že v písničce 'Mám ráda běh' nechal odpovídat si foukací harmoniku (Ondřej Konrád) a dechovou sekci. Což není jen tak. Vypadá to, jakoby celá dechová sekce okamžitě odpovídala jako jeden šik na jeho okamžitou improvizaci, což samozřejmě nejde. Nejdřív mu Ondra natočil různé riffy, on je pak rozepsal pro dechaře a na té písničce vzniklo něco docela ojedinělého. Dobrej fór, který ocení hlavně muzikanti...

Název Kresby tuší. Objevují se tam hned dvě písně toho názvu, ale zpívá se v nich úplně o něčem jiném. Proč tedy vlastně Kresby tuší?

To je text Pavla Kopty a mně připadá, že Michael Kocáb „nakreslil“ prostřednictvím muziky skoro impresionistický obraz, nebo takový lehoučký japonský náčrtek, jakým mohou být právě kresby tuší. Původní text byl Oskara Petra, s názvem 'Let zimního ptáka', ale ten jsme po jeho emigraci museli oželet. Pak to přebásnil pan Pavel Kopta. Toho jsem měla hodně ráda. A proč je to tam dvakrát? Inu, záměr byl udělat to jako uvedení do nálady desky a potom jako „zamávání“ poslední skladby… To je ta kratší verze.

Řada interpretů té doby vzpomíná na různá omezení a potíže, kterým čelili vinou tehdejší politické situace. Potýkali jste se při přípravě Kreseb tuší také s něčím takovým?

Určitě, jak jsem říkala, v tom výběru bohužel nemohly zůstat písničky autorů, kteří emigrovali. Jednak ty od Bohdana Mikoláška, které jsem tam tak moc chtěla mít. Stejně tak jsme museli dát pryč všechny nádherné texty Oskara Petra. Tehdy to bylo tak, že texty se schvalovaly cenzurou v předstihu před hudbou a ty již byly odevzdané. Aleš Sigmund nám tehdy poradil, abychom zachránili alespoň muziku tím, že se pod ně podepíše někdo jiný. Udělal to Michael Kocáb a tantiémy pak předával Oskarově rodině, která žila stále v Česku. Výsledná deska by tak byla trochu jiná, kdyby k těm zákazům nedošlo. Třeba 'Hrál sis, hrál' jsem doplnila ze Semaforského představení 'Má hlava je včelín', kde jsem ji zpívala. Je slyšet, že je trochu jiná než ostatní. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že album přece jen někdy vyjde kompletní, tedy i s písničkami, které tam být původně měly a nakonec být nesměly.

V jedné písni s Vámi zpívá i Vaše sestra Tena, čí to byl nápad přizvat ji zrovna k písni 'Vítám slunce ranní'?

Dežo Ursiny tu písničku napsal jako trojhlas a bylo nasnadě, aby jeden z hlasů zpívala právě Tena. Jsem obrovsky ráda, že se povedlo, že tím třetím hlasem byl právě hlas Dežův. Kupodivu nám naše tři hlasy krásně barevně ladí… Škoda, že nenapsal ještě něco víc. Byl to náš blízký kamarád ještě od prvního beatového festivalu. Navštěvovali jsme se v Brně i v Bratislavě a byl to třeba on, kdo mě nalákal na řeckou kuchyni. Jak? No třeba tím, že sám ji uměl dobře vařit a měl tehdy vzácnou knihu v angličtině 'The Afrodites cookbook' o řecké kuchyni. Půjčil mi ji, se zájmem jsem ji přelouskala a naprosto mě zaujala. To bylo v době, kdy jsme ještě v Řecku nebyly. Pak jsem si ji taky sehnala, mám ji dodnes a kdykoli v ní něco hledám, vzpomenu si na toho výjimečného člověka a kamaráda…

Součástí reedice alba jsou i čtyři bonusy. Co je to za písně a proč spatřily světlo světa až dnes?

To jsou právě ty písničky zmíněných zakázaných autorů. Když jsme přemýšleli o vydání této již druhé reedice, neváhala jsem. Především, když kluci z mého organizačního týmu, tj. Patrik a David, vypátrali, že písničky jsou stále v plzeňském archivu. Když jsem je znovu po těch letech slyšela, neztratily nic z toho, jak jsem si je pamatovala. Jsou nádherné.

Nedílnou součástí desky je i její obrazová podoba. Titulní fotografie se dá označit za ikonickou. Jak vznikala?

Tehdy se nám ozval Taras Kuščinskyj, který fotil všechny tehdejší hvězdy, a říkal :'Holky, mně furt někdo volá, že by chtěl ode mě fotky, ale vy jste jediný, který zase honím já, že bych chtěl fotit Vás.' To nás velice potěšilo. Tarase jsme vnímaly jako přirozeně laskavou osobnost. On se zaměřoval hlavně na focení žen, ale nejen proto, že byly krásné. Z jeho fotek je přímo možné vyčíst, jaká která je, poznat její duši…
Ve svém ateliéru nás s Tenou fotil s takovými zástěnami z černého sametu. Jejich přesouváním si měnil světlo, které na nás dopadalo z nezakrytých oken, tedy z mého pohledu ostrého přímého světla. Výsledek byl skvělý. Při samotném focení jej stačilo jen poslouchat, řekl třeba: 'Dívej se tímhle směrem a jako kdybych tady nebyl, jsi tady teď sama v pokoji.' Nechal mě, abych se cítila, naprosto sama se sebou, jako při soustředěné meditaci a teprve v tom okamžiku „pravdy“ tu fotku udělal. Taras byl tehdy spokojený a o této fotce sám řekl: 'Tohle je jeden z mála portrétů, který jsem dal z ruky a nic jsem na něm nemusel upravovat.' Na zadní straně je pak ještě fotka z exteriéru. Taras mě vzal na místo, kde rostl ve stráni osamocený strom a požádal mě, abych od něj běžela směrem k němu, s pocitem volnosti, radosti ze života a z krásného dne… a má to přesně tu atmosféru.

Vzniklo k albu koncertní turné?

Bohužel ne. S Michaelem Kocábem jsme o tom několikrát mluvili, ale k realizaci nedošlo. Momentálně zpívám jen jednotlivé věci s klavírním doprovodem Vladimíra Strnada, výborného klavíristy, se kterým děláme komorní pořad Balady, šansony, blues.

Na album jste si napsala i dva texty sama. Z Vaší diskografie jsem zjistil, že jste nezůstala jen u těchto dvou. Kde berete inspiraci? Píšete na hudbu nebo text vzniká jako první?

Inspiraci beru všude. Umím psát text na hudbu a dřív jsem si psala i básně jen tak. Když mě inspirují zahraniční písničky, napíšu si k nim český text, protože si říkám, že tohle bych někdy chtěla dělat. Často ale skončí jen v šuplíku. Třeba někdy přijde doba ho otevřít…

Zdroj: Supraphon