Rozhovor s Honzou Křížkem: Hudba jako pelmel životních zážitků
Letošní podzim byl pro multiinstrumentalistu, frontmana Walk Choc Ice, dlouholetého zpěváka Blue Effect a skladatele filmové i scénické hudby Honzu Křížka obdobím, kdy s plnou parádou načal zbrusu novou kapitolu. Kapitolu sólové autorské tvorby, jejíž první stránky zhusta zaplnila akustická vystoupení, klip k singlu Tsunami a v neposlední řadě eponymní album, které si Honza sám kompletně nahrál a nazpíval ve studiu The Barn. Už zkraje příštího roku se můžeme těšit na další pokračování v podobě druhého videoklipu ke skladbě Runway a křest alba, který proběhne společně s představením nové doprovodné kapely 12. března 2018 v pražském Paláci Akropolis. Více o Honzových plánech či pozadí vzniku debutového alba se dočtete v našem rozhovoru...
Myšlenka na sólovou dráhu asi napadne dříve či později každého zpěváka kapely. Ne každý ale k ní má odvahu. Jak jste do toho bodu dospěl Vy?
Uvažoval jsem o ní od třinácti let a dostal se k ní ve třiačtyřiceti (smích). Pořád na to nějak nebyl čas - byli tu Walk Choc Ice, Kollerband, Ivan Kral a taky dvanáct let v Blue Effectu. Pak ten čas trochu nečekaně nastal - 14. září 2016 jsme s Blue Effectem odehráli poslední koncert, a potom, 4.prosince, Radim Hladík zemřel, a bylo jasné, že ta kapela dál bez něj pokračovat nebude. Navíc jsem po těch letech, obrazně řečeno, vypadl z dodávky velmi unavený. Bylo toho dost, mezitím jsem dělal i na Radiu RockZone, přestěhoval se, měl první dítě... Ale teprve potom jsem opravdu vážně začal uvažovat, že si postavím akustický sólový koncert. Abych si zkusil udělat vlastní hodinový repertoár, jednak samozřejmě připomenout letité hity, ale zároveň i z šuplíku vytáhnout svoje písničky. A dohodl si svůj úplně první sólový koncert v Kostelci nad Orlicí letos v dubnu. Ale než na něj došlo, tak jsem ty šuplíkové písničky zas všechny vyházel a naskládal místo nich úplně nové.
Tehdy vznikla i píseň Padám vzhůru?
Ano, někdy v březnu. Oslovil jsem Dana Frimla, a v jeho studiu jsme nové písničky začali na etapy zaznamenávat. Z těch původních šuplíkových se mezi ně dostala jen “Láska je v nás”. V dubnu na prvním koncertu jsem už novinek měl šest a další pak vznikaly průběžně. A jejich ohlas mě ujistil v tom, že to sám ustojím. Třeba na Sázavafestu jsem najednou hrál sám potom, co jsme tam měli čtyři roky s Blue Effectem úplně narváno. Spousta lidí mi pak gratulovala a říkala, jak je ty písničky oslovují a jak rozumí pocitům v textech. A že se hodně těší, až to budu hrát i s kapelou. To mi hodně pomohlo a zároveň popostrčilo k tomu, abychom to album dodělali.
Hraní s doprovodnou kapelou je další krok, a nebo budete dál hrát i sám?
Album Honza Křížek chceme především prezentovat s kapelou. A koncertovat začneme 12. března, kdy ho pokřtíme v pražském Paláci Akropolis. V létě nás pak čekají festivaly a různé městské akce, a na podzim 2018 chceme jet šňůru po klubech.
Ale program, kde sám hraju s akustickou kytarou, zůstává dál souběžně s tím. Sám ho moc nikam “necpu”, ale pořadatelé se postupně sami ozývají, třeba přes Facebook. A není důvod to ukončovat, akustické hraní mám moc rád už z dob Blue Effectu, a ty písničky ukážou svou podstatu. Znějí tak, jak jsem složil, oholené na dřeň. Když tak obstojí, tak má smysl s ní jít do studia a dát jí “šminky” v podobě elektropopových kudrlinek nebo udělat klip, kde skladba dostane určitou stylizaci.
Navíc to zapadá i do současné ekonomické reality, kdy má mnoho zpěváků “velkou” a “malou partu”.
Ano, současnost si doslová poptává podobně menší formáty sama. Ale musím říci, že pro mě to není nic nového - s Blue Effectem jsme léta hráli i doslova u lidí doma. Jeli jsme třeba na nějaký statek, do té místnosti se vešlo tak dvacet lidí, všichni se přezuli do bačkor, hostitelé udělali svařák, a my jsme hráli v koutku akustický koncert. Byl to vánoční dárek majitele, který měl fungující firmu, jeho přátelům. Pamatuji si, že poprvé mi to přišlo hrozně bizarní, ale najednou si člověk uvědomí, že je tím mnohem “blíž lidem”, a že to takhle kdysi začínalo - někdo někam přijel, zahrál a dostal za to polívku. Takže akustické podání i nadále ano, je to skvělé doplnění, ale prioritu teď pro mě bude mít podoba s rockovou kapelou. Protože to album prostě je rockové.
Koho a jak jste si do kapely vybral?
Začal už jsem o tom přemýšlet, už když jsem měl hotové první dvě písničky. V té době se ke mně přidal producent Dan Friml, který mi sám nabídl, že mě bude doprovázet, a v té samé době jsem potkal bubeníka, jehož jméno si zatím nechám pro sebe, který už po klubech doprovází špičky současného popu. A ten si s sebou přivedl i baskytaristu. Vlastně jsem udělal to samé, co Radim Hladík, když nás bral do Blue Effectu - spojil se s o generaci mladšími muzikanty. Slibuju si od toho, že mi přinesou svůj rozhled a svůj pohled na věc. A už po prvních zkouškách mi bylo jasné, že i když jsme s nimi předtím nikdy nehrál, že jsem se nespletl.
Před časem jste se spoluhráči obnovili kapelu Walk Choc Ice. S těmi máte plány jaké?
Letos jsme měli čtyři koncerty, a ten listopadový v Paláci Akropolis byl zas na delší dobu poslední. Je nás šest, v podstatě z celé republiky, a každý z nás má svoje aktivity, kapely, manželku, a rozhodně to není lehké termínově skloubit. Mně se to poměrně ideálně trefilo do období, kdy jsem už neměl Blue Effect a ještě neměl svou desku kapelu, a mohl si to dovolit. Navíc tu bylo pětadvacáté výročí. Ale dopředu jsme všude předesílali, že to je trochu exkluzivní kapela, která bude mít koncertů jen jako šafránu. Ale i těch pár koncertů trvalo zorganizovat zhruba čtvrt roku. Teď se chci věnovat hlavně svému projektu. Asi jsem k tomu rozhodnutí musel nejdřív “dospět”.
Na albu máte i slavný Sluneční hrob, kde jako host hraje Michal Pavlíček. Jak k tomu spojení došlo?
Základní kritérium bylo dopředu jasné - musí to být osobnost, srovnatelná s Radimem Hladíkem. Ale důležitá byla i lidská stránka. Michal se s Radimem znali, rozhodně nebyli jen pouze kolegové, viděl jsem je spolu na podiu i mimo něj, a pokud to mohu posoudit, rádi spolu trávili čas. Ten nápad, ale jako první dostal Michal: loni mi zavolal, jestli bych s ním nezazpíval tu písničku na předávání Cen Anděl, při příležitosti Radimova uvedení do Síně slávy. Když jsem pak připravoval desku a rozhodl se, že tam tu poctu chci, byl Michal lehká volba. Navíc jsme to už spolu měli vyzkoušené (smích).
Měla na podobu alba vliv i dávná účast v Kollerbandu? I vaše písničky jsou podobně rozkročené mezi rockem a popem...
Možná ano, ale jak rock, tak pop jsou mi blízké takřka odjakživa. I proto jsem se rozhodl album nedělat bez producenta. S Danem Frimlem nás spojuje právě to, že naše “hudební knihovny” se velmi protínají, a až v průběhu nahrávání jsme s údivem zjišťovali, jak moc to je. Ať to jsou osmdesátá i devadesátá léta, Red Hot Chili Peppers i metalové kapely, ale třeba i Bernstein. Máme oba rádi určité hudební chameleonství, asi podobně jako David Bowie nebo Trent Reznor. I proto se mi hodně líbí třeba Gorillaz. A i proto mám na albu jak tvrdé a naštvané skladby, jako je Runway, ale i klavírní baladu Rozsvítíme spolu hvězdy. Hraju ji na piano úplně sám - a tak to bude i na koncertě. A všechny ty polohy - to jsem já. Honza Křížek.
Souvisí s tím i vizuál Rosti Nováka?
Samozřejmě. Skvěle to vystihl. Máme tam jednoho chlápka, který je smutný, druhého jako šaška, třetího, který si užívá mainstreamové pozlátko, a čtvrtého, který zas surfuje na nějaké androidní vlně. Přesně jako já. I ta hudba je jeden velký pelmel zážitků, pocitů, životních vjemů i stylů, které jsem za svých čtyřicet let nasbíral. Měli jsme maximální snahu to všechno do alba “obtisknout”. Nejspíš i proto jsme tu tvář hledali půl roku.
Kde se vzala myšlenka, aby vám vizuál dělal někdo, kdo je známý především jako herec a akrobat?
S Rosťou nás pojí více než dvacetileté přátelství. Novákovi, a také Kopečtí - což je zas slavná loutkářská rodina - do Kostelce nad Orlicí, odkud já pocházím, jezdí léta kempovat. Takže třeba Kuba Kopecký, bratranec Rosti Nováka, dělal pro Walk Choc Ice obal desky Keep Smiling. Na Rosťova představení chodím od samotného začátku a celou dobu sleduju jeho dráhu. Byl jsem i u začátků La Putyky, kdy jsme spolu u klavíru vymýšleli, jak by ta hudba měla znít - až později v tom pokračovali kluci z Nightwork. Takže i když jsem hledal někoho pro vizuál desky, bylo mi naprosto jasné, že nechci někoho, kdo si sotva bude pamatovat, jak se jmenuju, a bude mě fotit někde před svým atelierem na schodech. Potřeboval jsem někoho, kdo mě chápe a rozumí tomu, o co se pokouším. A Rosťa mě zná a navíc je hodně šikovný. Hrozně mě baví kreativita La Putyky, a stejně tak to, jako do toho Rosťa vnesl tu pestrobarevnost. Stejnou, jakou já mám v muzice. Jsem rád, že jsem s ním a jeho kreativní buňkou mohl spolupracovat.
Rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu znamená, že s žádnou další kapelou, jako byl Blue Effect, už hrát nebudete?
Ne. Plně se chci věnovat tomuto projektu. Navíc mám skvělou ženu a čtyřlétého a půlročního syna, a stojí za to jim věnovat co nejvíc času. A kromě hraní s kapelou i akustického sólového hraní, mám v úmyslu se věnovat skládání filmové, scénické a reklamní hudby. Aktuálně zrovna pracuji na pro mě dost ulítlém, řekněme trochu severském, česko-finském filmu s režisérem Janem Seniusem, který je napůl Čech a napůl Fin. Což mě dost baví, a jsem rád, že se mohu podobným věcem věnovat. Ale prvotní je samozřejmě pro mě moje nová dráha. A už se těším, až vlítnu na podium.
