Jiří Tichota: Naštěstí jsme vždycky měli komu hrát

Spirituál kvintet, nejstarší česká folková kapela, slaví padesáté páté narozeniny! Soubor, který vždycky rozdával radost a naději na lepší zítřky, je stále plný energie. I té radosti a naděje. Naděje, že jednou budem dál…

Se zakládajícím členem Spirituál kvintetu Jiřím Tichotou si nejdřív povídám o velkolepém dárku, který k narozeninám nadělila kapela jednak sobě, jinak, a to především, všem svým fanouškům.

Albové ohlédnutí k pětapadesátce jste pojali jinak, než k padesátým narozeninám. V krabičce vychází vašich prvních osm alb plus dvě bonusová cédéčka a jedno DVD.

Je to zejména shrnutí toho období, kdy jsme nahrávali u Supraphonu a Pantonu. Spolu se Supraphonem jsme si řekli, že bude zajímavé postihnout právě ta dnes už nejhůře dostupná alba. Tahle myšlenka se mi moc líbila. Na můj návrh pak ještě přibyl bonus v podobě neúplného cédéčka současné sestavy Spirituál kvintetu s úplně novými, dosud nenahranými písněmi a DVD s více než třemi hodinami nahrávek od té nejstarší po současnou sestavu kapely. Takže je to opravdu reprezentativní komplet.

A je tu i CD s vašimi úplně prvními nahrávkami. Jsou posbírané ze starých vydaných nosičů nebo jste je měl ve svém archivu?

Tak i tak. Většina z nich byla nahraná na různých singlech, EP-čkách nebo samplerech, kde se vyskytovalo více interpretů. K tomu jsem přidal pár rarit z našich prvních krůčků, které jsem měl doma na magnetofonových páscích. Ty se bez velkých úprav přetočily na desku. A opravdu je na nich poznat, že to jsou nahrávky starší než padesát let.

Co s vámi dělá tohle ohlížení; jste sentimentální člověk?

Sentimentální někdy jsem, to ke stáří patří. Snad si v tom ale příliš nelibuji. Musím říct, že ohlížení nebo, řekněme, účtování, to je pro mě radostné. Spirituál kvintet byl zpočátku ještě jako kvartet institucí příležitostnou. Vznikli jsme především pro naše vlastní povyražení a pobavení pár kamarádů. Naplnit tehdy Divadlo Na zábradlí, kde jsme začínali, nebylo těžké, tam zase není tolik sedadel. A od tohoto soukromého bavení se Spirituál kvintet stal institucí, ze které žili rodiny členů po celou totalitu. A přežil i velmi kritické období po Listopadu, kdy se ukázalo, že už neplatí staré karty a rozdávaly se nové. My jsme patřili mezi ty party, které mohly dál hrát, protože měly komu. Aniž bychom se museli nějak zásadně přestrojovat. A tak to děláme dodnes. A pořád jsme pro řadu mých kolegů zdrojem obživy.

Jak těžká je to obživa?

Je to obživa se vším všudy. Na to, co je na věci těžké, jsme si zvykli. To je třeba cestování, nepohodlí nebo nutnost být k dispozici o sobotách, nedělích a svátcích. Jak zrovna osud zavelí. To cestování je náročné nejen proto, že se člověk unaví, ale i proto, že ten, kdo zrovna řídí, má v rukou osud dalších rodin. To je velká odpovědnost. V kapele jsme naštěstí nikdy neměli problémy s tím, že by třeba někdo pil a bylo nebezpečné sednout si k němu do auta. Ale kladů je určitě víc. Zaplať pánbůh, pořád jsme parta lidí, které baví stejná věc. A pořád máme potřebu setkávat se i mimo kapelu, třeba na oslavách narozenin. No a máme štěstí i na to, že na nás chodí lidi a taky je to pořád baví.

Supraphonský komplet obsahuje i album nahrané pro firmu Artia. Ta za totality produkovala desky určené na vývoz za hranice…

Tohle LP má zajímavý osud. Protože bylo určeno na export, natočili jsme je v angličtině. Byly to anglicky zpívané spirituály, deska se jmenovala Every Time I Feel the Spirit. Její éra ale skončila velmi záhy. Rumunsko si objednalo sedm tisíc výlisků, jenže rumunská cenzura, když zjistila, že to jsou náboženské písně, ji Artii vrátila. Když se rozneslo, že desku bratrské Rumunsko odmítlo, už se nikdo neodvážil nabízet ji jinam. Tak to tenkrát chodilo. Album tak zůstalo v archivu až do Listopadu 1989. Později jsme se k němu vrátili a doplnili je o dalších šest písní, aby to vydalo na regulérní cédéčko Hallelu!.

Naopak slavné je vaše vystoupení s pány V. Havlem a G. Bushem…

To byla nečekaná věc. Že si s námi tihle pánové zazpívají, jsme nevěděli ještě ani to odpoledne, co jsme vystupovali na Václavském náměstí. Nikdo nám to neřekl, i když, myslím si, Jirka Černý to tehdy věděl předem. On měl na starosti celé to odpoledne na Václaváku a chtěl po nás, abychom zazpívali písničku Jednou budem dál. My už jsme ji v té době nezpívali, měli jsme jí dost. Navíc jsme si říkali, proč máme Bushovi zpívat zrovna to, co v Americe slýchá od demonstrantů. Ale Jirkovi jsme vyhověli. Byli jsme na pódiu, přišel za námi nějaký muž v baloňáku a řekl: udělejte uličku, dodržujte odstup! Zeptali jsme se proč, on jen odsekl thank you, otočil se a zmizel. My jsme tedy drželi uličku a najednou žádný odstup nebyl, a vedle nás stáli dva prezidenti. To byl opravdu šok. A je zajímavé, pro mě až neuvěřitelné, jak je tenhle okamžik televizně zaznamenán. Existují záběry, jak Bush s Havlem z našeho pódia odcházejí, ale není jediný záběr, jak s námi pánové prezidenti na pódiu zpívají.

Hrozilo někdy rozpuštění Spirituál kvintetu?

Co se týče zásahu státní moci, tak jednou. To byla ta známá Palachiáda. Spoustu problémů jsme měli i pak, přišly i zákazy, ale většinou regionální. Navíc – všichni jsme měli svá zaměstnání, tak bychom se holt živili jinak. Ale ještě jednou jsme měli opravdu namále. Týkalo se to pásma obrozeneckých písniček s názvem Kníže Hanka, které jsme připravili pro Divadlo Ateliér. Hodně nám tenkrát zavařil pověstný „majitel kultury“ plk. Trojan, který prohlásil, že máme protistátní texty. Dokázali jsme ale, že to jsou texty Karla Havlíčka Borovského, tak nám nakonec „jenom“ zakázali tohle pásmo a vyhodili nás z Ateliéru. Jinak se nám vlastně nikdy nic vážného nestalo. Nejhůř z nás dopadl Honza Thorovský, to byl ale jeho osobní průšvih. Rok po sovětské okupaci Československa ho chytli, jak odněkud sundavá sovětskou vlajku a vyhodili ho ze studia.

Takže jste nikdy nelitoval, že jste se dal na dráhu profesionálního muzikanta?

Bylo to moje rozhodnutí. Samozřejmě se někdy s nostalgií ohlédnu za svým původním muzikologickým oborem, starými notacemi, tabulaturami – mimochodem, byl jsem první, kdo sjezdil republiku, vyhledal je a sepsal, publikoval jsem o nich první studie. Ale s životem a partou Spirituálu jsem byl vždycky spokojen.

Dnes jste jediný žijící zakládající člen Spirituál kvintetu, tehdy kvartetu; jak často vzpomínáte na ostatní „otce zakladatele“?

Teď ke stáří čím dál častěji a vděčně. Tenkrát jsme vůbec nemysleli, že kapela tu bude pětapadesát let! Ti mí tři kolegové ale brali celou věc ohromně vážně. Dneska mi připadá, že právě v téhle době byla moje role kapelníka nejjednodušší. Všichni řekli: něco dělej, dělej to, jak chceš, my ti do toho nebudeme mluvit. A skutečně to tak bylo! Co jsem řekl, to se dělalo. Jak jsem řekl, tak se to dělalo. Navíc další z těch zakladatelů, Ivo Mach, byl výborný manažer, začal pro nás shánět vystoupení a brzy jsme se prosadili v televizi i na festivalech.

Dnes je tedy těžší vést kapelu?

Jen o to, že už nikdo z nás není úplný začátečník, kvintet je sestavou ostřílených muzikantů, často i jinde současně také kapelníků. Takže je často více názorů. Ale v muzice samozřejmě hlasování moc nepomáhá, nakonec to musí někdo rozhodnout. Tak naštěstí- domluvíme se vždy. A samozřejmě i já sám si někdy nejsem něčím jistý a pak se ptám. Ale vraťmě se k počátkům- my jsme nemluvili Machovi do jeho manažerské práce, ostatní nemluvili mně do mojí kapelnické práce. Tohle je formálně podstata profesionality. Každý má svou roli, tu plní co nejlíp, a do těch ostatních nebublá. Mnohé amatérské spolky skončí právě proto, že všichni mluví do všeho.

Takže je důležité pevné vedení, je to tak?

Moje rada mladým kapelám zní: rozdělte si svoje pravomoci a ty dodržujte. Každý má právo na omyl, i kapelník se může mýlit, ale nese za to sám odpovědnost. Když se na jeho rozhodování podílejí všichni, je těžké najít, kde se stala chyba.

Jaká čeká Spirituál kvintet budoucnost?

Kvintet stále jede, máme vlastně neustálé turné. Vyvrcholení oslav pětapadesátky přijde na koncertech 15., 16. a 17. října v pražské Lucerně se zcela mimořádnými hosty (vedle bývalých členů). Koncerty ozdobí paní Dagmar Pecková, Hradišťan a první den i Jarek Nohavica. O další budoucnosti by ale asi měl mluvit někdo mladší z kapely. Já už svoji činnost v Kvintetu považuji za víceméně dokončenou. Je jenom otázka času, jak dlouho budu moci přispívat hraním a třeba i nějakou tou aranží. Závisí to na zdraví a taky na tom, jestli o to budou mít ostatní zájem. Ale myslím, že jsou plni chuti a energie, takže jistě budou pokračovat. Je otázka, jestli se to třeba neprojeví aspoň symbolickou změnou jména Spirituál kvintetu, přeci jenom už to bude bez zakládajícího člena… ale to vlastně není vůbec podstatné. Důležité je, že jde o skvělé muzikanty a výbornou partu. Určitě mají na to, aby ještě užívali muzikantského života a toho, co už Spirituál kvintet pro budoucnost svých členů vykonal.