Rozhovor s Oldou Říhou ze skupiny Katapult: Vše dělám pro to, abych mohl hrát rock'n'roll

Rok 2018 je pro Katapult, legendu tuzemského rocku v mnohém výjimečný. Nejenže letos oslavil frontman tohoto populárního tria Olda Říha sedmdesáté narozeniny, k čemuž mu popřál i Supraphon na jaře vydanou trojdiskovou Zlatou kolekcí Katapult Essential. Kulatiny slaví i dnes již kultovní debut známý jako "Stříbrné album", který při té příležitosti vyšel ve výpravné Super Silver Edition Box Jubilejní edici 1978/2018, čítající LP i CD verzi alba a cenné katapultovské memorábilie.

A jak to v případě hudebních narozeninových oslav bývá, slaví Katapult samozřejmě také koncertně se svými fanoušky, když celoroční úspěšné turné zakončí třemi speciálními koncerty 9. 11. v Ostravě, 13. 11. v Brně a 15. 11. v pražském Foru Karlín. Na všechna tato témata, ale i řadu dalších zajímavostí samozřejmě došlo i v našem rozhovoru s Oldou Říhou, který si můžete přečíst níže.

Muzikanti, když se jich někdo zeptá, zda rádi bilancují a ohlížejí se, tak obvykle tvrdí, že nikoli. Co Olda Říha?

To je pro mě poměrně překvapivé, a trochu mě to, co říkáte, zaskočilo. Myslel jsem, že jsem v tom jediný, když vždy odpovídám, že na minulost kašlu. V seriálu Temný případ, který dávají na HBO, jeden detektiv říká: “Budoucnost už byla...,” a já s ním naprosto souhlasím. A opravdu to nemyslím jako nějaké klišé. Jsem přesvědčený, že mám stále před sebou velkou budoucnost! Jen přitom pořád musím mít kytaru v ruce.

Pořád?

No jasně! Já kvůli tomu žiju. I komunismus jsem přežil s kytarou v ruce. A dnes se pomalu začínám ocitat ve stejné situaci: současná politika se mi natolik hrubě nelíbí, že žiju jen pro koncerty. Každý den mám jedinou starost a vše 24 hodin dělám pro to, abych mohl hrát rock’n’roll. Budu si ho užívat, dokud to půjde. A to je moje budoucnost. Protože jinak už jsem zažil úplně všechno.

A nikdy jste toho nechtěl nechat?

Každý den mě minimálně jednou přepadne pocit, že už je to všechno na houby, že všichni podvádějí, zneužívají ostatní, lžou, i když nemusí..., a pak si říkám “Já se na to vy.eru!” Ale je to jen bonmot. Asi jako, když každý občas někomu řekne: “Drž už tu hubu, nebo tě zabiju” - a samozřejmě to nemyslí vážně. Ve skutečnosti mi nic zvenčí nemůže zabránit, abych to dál dělal. Pamatuju si, že když nás zakázali, a najednou jsme zmizeli z rádií, z televize i časopisů, a potom jsme z koncertů pro osmnáct tisíc lidí spadli ke koncertům pro dvě stě lidí, tak jsem tehdy říkal Dědkovi Šindelářovi, že by mi museli uřezat ruce, abych nehrál dál. A taky jsem mu vždycky říkal: “Hraj to, jako by tam bylo těch osmnáct tisíc...” Zcela absurdně mě to posílilo. Naučilo mě to fungovat i ve chvílích nepohody. Ale děkovat komoušům za to nebudu!

Co vás posiluje dnes?

Pořád hledám inspiraci. Čtu všechno, co je dostupné. Abych nezpíval nesmysly, ale stále platné příběhy. Třeba i ty, které jsou tři sta let staré, ale přesto stále živé, a k dnešku aktuální. Tady to máte, a je to “tady a teď”. A to přesto, že vím, že lidi jsou nepoučitelní.

Není to moc skeptické?

Není. Třeba éra protestsongu zkrachovala na tom, že všichni chtěli mír, ale nakonec skoro všude máme války. Celý život zpívám: “Když ti svoje záda štěstí ukáže...”, a “když máš kamaráda, a on tě podrazí”, ale i mně se pořád stává, že mi někdo esemeskou oznámí, že končí a odchází. Ta hra je prostě předem ztracená. Ale jak říkal Werich: “Musíme s tou hloupostí bojovat, i když se to nedá vyhrát”. A mně to ani nedá. Vyrostl jsem na Pretty Things, Stones a dalších nejobyčejnějších a syrových kapelách. Jednoduché a úderné texty, jednoduché riffy... a nazdar.

Když je někde fotka Oldy Říhy, obvykle je na ní s kytarou. Hrajete na ni denně?

Bubeník Katapultu Tolja Kohout s oblibou říkával, že cvičit denně se má do osmnácti - pak už se má vydělávat. Žiju víc životů. Hodně času jsem “kancelářská krysa” a ředitel firmy. Když ale pak na kytaru dojde, tak je to moje druhé já. A všechny fotky s kytarou jsou zkrátka živé, zachycují emoce. Naše kapela nikdy nebyla, podobně jako Stones, bůhvíjak instrumentálně nadprůměrná, ale vždy se jí dařilo probouzet emoce. A když chcete vzbuzovat v ostatních emoce, a říkám to i klukům v kapele, tak je musíte napřed vzbudit sami v sobě.

Zásadní otázka pro všechny kytaristy: “Fender nebo Gibson”?

Jak je to v té bibli? “Každému, co jeho jest.” Vy navíc znáte odpověď - ale chápu, že chcete, aby ji znali i čtenáři. Vždy jsem byl ”fenderový”. Telecaster, Stratocaster. Dnes jsem spíš skončil u Telecastera, kvůli ovládání. Pořád totiž kroutím knoflíky a přepínám zvuk. Ale musím přiznat, že jsem jednou v Paláci kultury viděl Marka Knopflera, a tehdy jsem dostal touhu zkusit si i Gibsona. Že bych zkrátka jako on, ty kytary střídal. Měl jsem tak chvíli jednak Junior, s jedním snímačem, a pak i klasický Les Paul, ale zkrátka jsem zjistil, že to nejsou kytary pro mě. Často měním zvuk, přepínám snímače, hraju si s volume knoflíkem i s dynamikou, často zvuk změním i několikrát za písničku... a tady mi to najednou nešlo.

Jarní, třídisková kolekce hitů Katapultu, vyšla jednak k vašim narozeninám, ale pak také ke čtyřicátému výročí debutové desky. Vzpomínáte ještě na své začátky?

Byla to divná doba. Všichni hráli jazzrock, a kdo ho nehrál, hrál v doprovodných kapelách popových zpěváků, jako byla Eva Pilarová. Měli informace a báli se, tak se podle toho zařídili. My jsme byli kluci z Plzně, chtěli jsme hrát, a všechno ostatní nám bylo jedno. Navíc já jsem si to hraní v popu taky užil, když jsem hrál u Franty Ringo Čecha. Jenže on mě pak vyhodil - a to neměl dělat, protože jsem pak založil Katapult. Takže on je vlastně náš duchovní otec. Pak jsme nahrávali první singly - a ono to vůbec nehrálo. Nikdo tu totiž neměl informace, jak takovou muziku nahrávat. Tak pak textař Láďa Vostárek přišel s nápadem, že nahrajeme několik koncertů a vyberem z nich písničky, které se nejvíc povedly. A stal se zázrak. Byl to ten nejobyčejnější hardrockový zvuk, ale je v něm všechna ta energie. Nejsou tam žádné umělé přidané haly, jen syrový, přirozený zvuk. I po letech jsem nakonec koupil analogové aparáty, a hrajeme ty staré písničky na koncertech se zvukem, jaký vždycky měly. A mám hroznou radost, když to lidé poznají a ocení.

Osmdesátá léta ovšem byla naopak ve znamení elektrických bubnů a studiové vyumělkovanosti, přesný opak vašich začátků. Ovlivnilo vás to také?

Bohužel i my jsme podlehli módě, a nahráli album Rock De Luxe, s hitem Někdy příště. Dneska, když to slyším, skoro bych se za to zastřelil. Neměl jsem to dělat, měl jsem se držet zvuku šedesátých let. Protože i dneska, když už třeba občas nevím jak dál, vracím se ke “stříbrnému” prvnímu albu.

Už skoro deset let hrajete s omlazenou rytmikou. Nebál jste se tehdy, že to posluchači “nevezmou”?

To samozřejmě byla velká klika, že je lidi vzali za své. Utíká to. Andy je jako Dědek. Šašek, bavič, kavárenský povaleč - a hraje jak bůh. A Ondřej je zas jak Tolja. Klidný, inteligentní, a hraje taky tak. Když jsem viděl AC/DC v O2 Aréně, tak tam Phil Rudd zahrál a já jsem málem brečel. A záviděl jim ho. A pak jsem dělal konkurs, vystřídalo se tam asi pět bubeníků, ale nikdo z nich to necítil. Potom mi tam poslali Ondřeje, a ukázalo se, že to je flegmatik přesně jako Phil Rudd. Líp to dopadnout nemohlo.

Na koncertech nyní ve finále hrajete, a i na zmíněný výběr jste zařadili zhudebněný Sonet 66 Williama Shakespeara. Jak vás to napadlo?

Čtu tisíce knížek, zkoušel jsem číst i Shakespeara - a vůbec mi to nešlo. A pak jsem narazil na Sonety v překladu Martina Hilského, okamžitě jsem je koupil, a už když jsem si je nesl domů, tak jsem věděl, že se to dá zpívat. Prostě - může za to Hilský!

Mluvil jste s ním o tom?

Byl jsem u něj doma. Jel jsem si k němu pro souhlas, že to můžu zhudebnit, a cestou se klepal jak ratlík... Ale už když jsem mu pouštěl hrubý demosnímek, tak jsem viděl, jak je potěšený. Dobrý překlad má sám o sobě sílu - ale když ho navíc někdo zazpívá, tak je to o řád výš. Já jsem ovšem k tomu sonetu ještě připsal refrén!

Co vám na to pan Hilský řekl?

”To bych taky chtěl, kdybych mohl.” On připsat nic nemůže - ale já můžu. Ani jsem mu nemusel vysvětlovat, že chci těm posluchačům dát aspoň trochu naděje - ihned to pochopil. Je to bezvadný chlap.

Na podzim Katapultu vyšla výpravná jubilejní edice kultovního "Stříbrného alba". Jak vzpomínáte na období vzniku?

Tahle doba pro nás byla překrásným životním zážitkem, stejně jako pro kapely
v Anglii nebo v Americe. Všechno bylo poprvé! První singl, první místo v žebříčku prodejnosti hudebních nosičů, první elpíčko,
rekordní prodej, poprvé v televizi, poprvé v novinách a časopisech,
poprvé v rádiu, první film a třeba i první kniha... Prostě - dokonale splněné sny. Hrajeme milovaný rokenrol!

O vzniku "Stříbrného alba" se tehdy hovořilo jako o zázraku...

Je obecně známo, že to byl zázrak a to hodně velký. Samotné nás to
velmi překvapilo, a do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Ale i v tuhých dobách
tehdejší normalizace pracovali na Supraphonu slušní lidé, kteří nám fandili,
a vymýšleli doslova psí kusy, aby to klaplo. Navíc - jak už jsem naznačil před chvílí - v té době byla na hudební scéně
obrovská díra. A tak tři mládenci, co byli doslova vyhnáni
zákazem hraní z Plzně, toho nevědomky využili.

Pojďme na závěr zpět do současnosti, k chystaným velkým koncertům v Ostravě, Brně a pražském Foru Karlín. Na co se mohou jejich návštěvníci těšit?

Koncerty obsahují ohromnou smršť všech legendárních hitů, včetně těch nejnovějších, ale co je hlavní - nekompromisně zahrajeme "Stříbrné album" z roku 1978 ve stejném pořadí písní jako v době jeho vzniku, a se stejným aranžmá všech písniček. Dokonale vyšlechtěný analogový zvuk jistě ocení dnes už tři generace fanoušků, které Katapult má. A jistě také díky emocionálnímu náboji, který koncerty mají, prožije každý návštěvník během jediného večera s Katapultem celý svůj život.

Zdroj: Supraphon