Čtyři hlasy, čtyři kontrabasy, okouzlující hudební krajiny. Hlaskontrabas Oktet vydává 26. dubna nové album Kaleidoscapes

Unikátní hudební formace Hlaskontrabas Oktet, kterou tvoří čtyři zpěvačky a čtyři kontrabasisté pod vedením Petra Tichého a Ridiny Ahmedové, vydává 26. dubna u vydavatelství Animal Music nové „severské” album nazvané Kaleidoscapes. Nahrávka vznikala loni v létě na Islandu a poté na podzim formou společného živého natáčení ve studiu Sono Records. Album zavede posluchače v původních devíti skladbách na cesty hudebními krajinami - tajemnými, křehkými, divokými i krásně melancholickými. Prostě okouzlujícími tak, jako se jeví svět skrz barevná sklíčka kaleidoskopu.

Skladby přímo pro album napsali přední skladatelé soudobé hudby z Norska (Mats Eilertsen, Nils Økland), Islandu (Ragnheiður Gröndal, Pétur Þór Benediktsson), Izraele (Adam Ben Ezra) a z České republiky (Petr Wajsar, Beata Hlavenková). Na nahrávku přispěli také dvěma kompozicemi zakladatelé formace, zpěvačka Ridina Ahmedová a kontrabasista Petr Tichý, kteří tak dotáhli do konce svůj zprvu bláznivý nápad původní dvoučlenný Hlaskontrabas s looperem rozšířit na osmičlennou sestavu.

Název alba vznikl spojením dvou slov: kaleidoskopu - dětské hračky a scapes - krajiny. Petr Tichý to objasňuje: „Podobně jako barevné kamínky přesypáváním vytvářejí nové a nové obrazce, tak přesypávání hlasů a kontrabasů vytváří nové krajiny.” Ridina Ahmedová mu přitakává: „Deska mě okouzluje pestrostí a intenzitou - je to průlet barevnými krajinami. Je z ní cítit radost z hudby.” Zároveň si ale zpěvačka na začátku kladla otázku, zda bude repertoár od autorů ze čtyř zemí držet pohromadě: „Jsem nadšená, jak výsledné skladby propojují specifický a pro mě nádherný souzvuk oktetu složeného jen z hlasů a bas. Je to obrovské zvukové bohatství. Vesmír, který se pořád proměňuje, ale přitom zůstává charakteristický.”

Díky podpoře Fondů EHP a Norska předcházela výslednému albu od prvního nápadu intenzivní příprava společně s autory včetně skládání,umělecké rezidence se skladateli a serie koncertů na Islandu - třeba v Muzeu sleďové éry nebo před islandským prezidentem. „Na počátku jsme se rozhodli vdechnout naší srdcovce život - žádostí o norský grant zajistit podmínky pro zkoušení a přípravu alba v našem žánru tak velkého tělesa. Díky získané podpoře jsme mohli přizvat také skandinávské autory,” líčí Ridina. 

Dle názoru Petra mají severští skladatelé jiné vnímání času: „Jejich skladby mají pomalejší tempo i vývoj. Všechny jsou spíše meditavní a kontemplativní. Doufám, že se nám jejich hloubku podařilo zachytit. Tři z nich jsou také velmi ovlivněné folklorní melodikou.” Dvojice zakladatelů také oslovila české autory a izraelského hudebníka Adama Ben Ezru, kteří tak přispěli k celkové pestrosti alba. „U Adama je důvod jasný. Skvěle zpívá, hraje na kontrabas, naživo loopuje a patří mezi světovou špičku této disciplíny. Beata Hlavenková jedinečná skladatelka a k tomu naše kamarádka. Napsala pro nás už druhou skladbu. S Petrem Wajsarem se známe také dlouho. Tušil jsem, že pro nás vymyslí něco z jiného soudku než ostatní,” vysvětluje Petr.

Jak zdůrazňuje Ridina, letní rezidence na Islandu měla velký přínos: „Možnost zažít tak odlišnou krajinu, abych více pochopila hudbu, která tam vznikla, a dokázala ji citlivěji interpretovat. Byla radost pak islandské skladby hrát po místní lidi, včetně jejich prezidenta. Vnímala jsem to jako poklonu této fascinující zemi.” A dodává i praktický význam: „Ty skladby nejsou snadné na zahrání. Jak formou, tak i tím, že vystupovat v téhle sestavě není pro nikoho obvyklé. Vyžaduje to trénink, musíme se všichni dobře poslouchat a vnímat. Proto je skvělé, že jsme si před cestou do studia mohli nový repertoár zažít naživo.” 

Deska vznikla ve studiu formou společného živého nahrávání. „Místo postupného nabírání jednoho nástroje po druhém jsme si v Sonu prostě stoupli do kruhu a spustili. Díky tomu deska předává ten správný ´živý´ pocit,” myslí si Ridina. Což potvrzuje i Petr: „Ani hlasy, ani kontrabasy nemají žádné pražce nebo klapky. Žádný pevný bod. Všechno souvisí se vším. Jediná možnost, jak zachovat tyto souvislosti, byla nahrávat všichni dohromady. Znamená to velmi omezené možnosti střihu a postprodukce, čehož ovšem vůbec nelituji. Nahrávka tak žije a dýchá.” 

Jde o velmi intenzivní, silnou, ale zároveň náročnou hudbu, jejíž příprava i pro členy oktetu přinášela euforické, ale i těžké chvíle. Ridina upřímně přiznává: „Pro mě bylo nejtěžší popasovat se se skladbou Sensory Mapping od zpěvačky Raggy Grondal. To byla moje osobní veliká zkouška, jestli to vůbec zvládnu zazpívat. Prolila jsem hodně slz. Nakonec to ale myslím dopadlo dobře. O to je pak zase ale krásnější, když po těch útrapách a pochybnostech slyšíte, že vznikající hudba je nádherná, lehká, svobodná. Že letí a čaruje. Člověk si pak řekne, že to dává smysl - vstupovat nad propast a do nejistoty.” Pro Petra nastal nejkrásnější moment na pódiu v Muzeu sleďové éry v Siglufjörduru: „Poprvé jsem slyšel skladby tak, jak mi zněly v představách v hlavě. Bylo to po týdenním intenzivním zkoušení na velký zvuk v tomto krásném muzeu. Byl jsem dojatý, že je to vůbec možné, že to není jen nějaká fata morgana, za kterou se ženeme.”

Na závěr pak Petr hodnotí význam celého projektu: „Možnost pracovat na skladbách od někoho jiného jsem už měli, ale tohle nám určitě otevřelo nové obzory. Autoři nám například vymysleli tak těžké skladby, že sám bych je pro nás nikdy tak obtížné nenapsal.” Pro Ridinu byl projekt výjimečný ve více ohledech. „Jsem v zásadě autorka - sólistka. Pracuji spíše sama a najednou jsem se stala členkou vokálního kvartetu. Učila jsem se poslouchat ostatní i celek. Zkrátka velká životní škola. I když to tedy nebylo zdaleka jen snadné a veselé, jsem za tuto zkušenost vděčná,” uzavírá Ridina.