Rozhovor s Martou Bobkovou o Pavlovi Bobkovi



novinka 11.12.2015, martin

Pětatřicet let strávila Marta Bobková po boku svého muže. Sdílela s ním jeho úspěchy i chvíle těžké, to zejména, když jej později několikrát zradilo zdraví, což pro aktivního populárního zpěváka znamená vždy velkou překážku. Pavel Bobek se netajil tím, že v ženě Martě, s níž žili spolu s dětmi Klárou a Pavlem v jeho rodném břevnovském domě, má velkou oporu a jistotu.

Bývala jste u toho, když Pavel Bobek zkoušel nové písně?

Překvapivě říkával, že se stydí, takže často zkoušel bez mé přítomnosti. Ale když jsem u toho byla, pozorovala jsem, jak to dělá: pokud šlo o převzatou píseň, nasadil si sluchátka, pustil si originální verzi a zároveň zpíval český text. Někdy v něm dělal menší úpravy, třeba kvůli slabikám, když mu to nějak nehrálo. Trošičku text třeba dodělával, aby mu „šel do pusy“. Vždycky se ale domlouval s autory. Pavel mi říkal, že většinou se mu to pak ve studiu podařilo nahrát skoro napoprvé, nijak se s tím nepral. On nebyl nějak přesmíru pilný, nebrousil techniku zpívání, nepil žloutky, aby měl lepší hlas, spíš si dal skleničku vína. Prostě si písničku doma nazkoušel a připravil a pak ji většinou snadno nazpíval.

Jak si hledal písně? Čekal, kdo mu co nabídne, nebo v tom byl sám aktivní?

Většinou si je hledal sám. Nejdříve hlavně tím, že poslouchal zahraniční rádia a tam nacházel písničky, které se mu líbily. Často mu něco navrhl bratr Václav, který žije v Mnichově a hodně se o muziku zajímá a dobře se v ní orientuje. Čas od času Pavlovi nějaký tip dal nebo mu poslal nebo později už přivezl desku… Například písničku Mé září, kterou pak s textem Roberta Křesťana Pavel nazpíval s Katkou Garcíou. Ale Pavel sám vyhledával a sbíral desky, máme doma ještě spoustu starých elpíček, protože kamkoli jsme vyjeli, jedna z prvních jeho cest vedla do obchodu s deskami.

Měl, jak známo, své oblíbené americké zpěváky, v počátcích jeho kariéry vlastně i suploval nedostatek originálních nahrávek u nás tím, že zpíval jejich české verze…

Ano, miloval americkou hudbu, Johnnyho Cashe, Dona McLeana, Kennyho Rodgerse a spoustu dalších, ale našel si písničky i u nás méně známých interpretů (třeba píseň Starý sedlář původně zpíval Peter Allen). Pavel byl ale citlivý na to, že by dělal coververze. On sice trval na tom, že obsah té písničky chce zachovat, ale nebyl to jen překlad původního textu. Něco do písně vložil textař, něco Pavel, aranžmá…

Často o sobě říkával, že je konzervativní (vždycky například vystupoval v saku), a to se odráželo i ve věrnosti textařům, nezdá se, že by je příliš měnil?

Textaře měl většinou stálé. Patřili k nim Michael Žantovský, Vladimír Poštulka, Zdeněk Rytíř, Michael Janík a ještě pár dalších, málokdy si vybral něco jiného, co mu někdo poslal. Většinou zdvořile odmítl, co mu nebylo úplně blízké. Výjimkou byla třeba básnířka Věra Provazníková, jejíž text jednou nazpíval.

Kariéra Pavla Bobka trvala několik desetiletí a dala by se rozdělit na éru jeho působení v Semaforu, posléze na spolupráci s Milošem a Lídou Nopovými, se kterými vystupoval řadu let, a po zdravotní pauze i s Malina Bandem. Jak se tehdy po těžké nemoci vracel ke zpívání?

To byla jistě velká zásluha Luboše Maliny, že ho přesvědčil, aby se po té nemoci, kdy ho zrazoval hlas, ke zpívání vrátil. Pavel byl pochopitelně nejistý, nedoufal, že by se mohl vrátit ke koncertování, ale na druhou stranu si neuměl představit, že by bez toho uměl žít. Luboš Malina k nám chodil s kytarou, zkoušel s ním a stimuloval ho k tomu, aby to znovu zkusil – a podařilo se, udělali spolu ještě krásné nahrávky i desky. Pavel se vrátil i ke koncertování, jistě měl nějaká omezení, musel si písně položit níž, pro jistotu měl texty na pultíku a občas si sedl a něco vyprávěl, ale jeho věrné publikum ho velmi podporovalo. Myslím, že oceňovalo, že jim dává všechny své síly.

Když se podíváte na obsáhlý seznam písní, které Pavel Bobek zpíval a nahrál, připomínají vám některá nějakou osobní situaci?

Určitě každá má svůj příběh, ale já si třeba vzpomínám, jak jsem za Pavlem chodila do Semaforu. Jednou v Šimkově pořadu zpíval písničku Pozítří se ožením – a to byla přesně pravda. Pozítří jsme se brali. Nebo, byla hezká píseň Já ti zpívám – Pavel ji věnoval naší dceři Kláře, text napsal Michael Žantovský a hudbu Karel Zich – a i oni měli právě své první děti, čerstvě všichni tři prožívali rodičovství.
Jednou písní taky poslal pozdrav ženám, které v životě potkal. Písnička Všem dívkám, co jsem měl kdy rád se mu moc líbila, je to pánský duet a Pavel si myslel, že je jako dělaná pro Karla Gotta. Oslovil ho, jemu se líbila a natočili ji. Deska byla opravdu věnovaná těm ženám, které měl kdy rád – byly tam dokonce i jejich fotky.

Zpíval hodně písní vlastně po celou dobu, staly se z nich hity, vracel se k nim i proto, že je lidé stále znovu chtěli slyšet. Ale jedna pro něj byla určitě i osobně symbolická: Můj rodný dům. Vždycky říkal, že ho tam přivezli rovnou z porodnice a že se nikdy se z něj neodstěhuje. V našem břevnovském domě měl kořeny, a vím, že kdyby se měl odtud přemístit třeba jen do vedlejší ulice, asi by ho to zničilo. Domácí prostředí a rodina pro něj byly strašně důležité.