Michal Horák: Napsat písničku pro Tříkrálovku? Neváhal jsem ani minutu

Ve flétně mu mrzly sliny, z čepice padala koruna a neustále si šlapal na plášť. Přesto, když oblíbený písničkář Michal Horák vzpomíná na dobu, kdy jako jeden z králů chodil koledovat pro Tříkrálovou sbírku, má úsměv na tváři. „Je ve mně hluboko zakořeněná,“ vysvětluje, proč bez rozmyslu přijal nabídku napsat hymnu věnovanou všem jejím koledníkům. Jaké zážitky do písničky vepsal? Proč se klip točil ve středověkém městečku? Je výhoda mít i dětské fanoušky? A proč za sebe jako vystudovaný učitel jednou raději nechal učit páťáka? To nám prozradil jen pár dní poté, co se vrátil z koncertní šňůry po Americe.

Michale, čerstvě máte za sebou turné po amerických městech, kde jste odehrál sérii koncertů pro české, ale i zahraniční publikum. S jakými pocity jste se vrátil?

Bylo to pochopitelně úplně jiné než u nás doma. Lidi byli ale naprosto skvělí a vděční. Fungovaly úplně jiné písně než obvykle, například píseň Domů k vám, balada o lásce k domovu, kterou na koncertech vlastně ani moc nehrávám, nabírala úplně nový rozměr. Přišlo mi pak několik zpráv od lidí, které tahle písnička hodně dojala, v New Yorku se u ní jeden pán dokonce rozplakal během vystoupení. Mimo koncerty mi asi nejintenzivnější zážitek přinesla návštěva typické černošské mše v jednom baptistickém kostele v Chicagu, ta geniální gospelová hudba a to přijetí místní komunitou bylo pro mě něco naprosto nepopsatelného. Mohl bych tu vyprávět ještě dlouho.

Do Ameriky jste odlétal v noci, jen pár hodin po dotočení klipu k písničce Tři králové, kterou jste napsal pro koledníky Tříkrálové sbírky. Natáčet v kulisách středověkého městečka na Barrandově musel být zážitek. Čekal jste, že režisér Markus Krug vymyslí něco tak epického?

Když na videoklip Markus kývnul, mohlo mě napadnout, že se nebude jednat o nic obyčejného. Ale to jsme vlastně ve výsledku chtěli. Nejdřív jsme se soustředili na děj videoklipu a podle něj pak vše ještě s hlavním kameramanem Mahdiesem vymýšleli. Na Barrandov jsme se ale původně šli podívat na úplně jiné kulisy a jen mimoděk jsme uviděli středověké městečko hned vedle – v ten moment bylo rozhodnuto, že klip natočíme právě tam, protože nás naprosto uhranulo. Neměl jsem tušení, že u nás vůbec něco takového existuje. A najednou se nám v tom prostředí vyjevil příběh „praotců“ Tříkrálové sbírky a scénář už se psal sám.

V klipu se objevily i známé osobnosti, jako třeba youtuber Janek Rubeš nebo zpěvačka JASMIN. Ti šli do natáčení bez nároku na honorář, stejně tak i většina celého týmu. Dokonce i koně přivezli jen za 10 kilo mrkve. Čím myslíte, že si projekt získal takovou podporu?

To je jednoduché, Tříkrálová sbírka už má své jméno a lidi ji mají rádi. To, myslím, mluví za vše. I když JASMIN je přítelkyně kameramana Mahdiese, takže těžko říct, jak moc měla na výběr, zda se účastnit. (smích) Jsem ale neskutečně vděčný všem, co nám pomohli zadarmo.

Vy sám máte k Tříkrálové sbírce speciální vztah. V dětství jste totiž jako koledník vyšel rozdávat požehnání hned několikrát. Předpokládám, že to pro vás byl asi hlavní důvod, proč písničku složit.

Myslím, že to byl i jeden z hlavních faktorů, proč si Charita vybrala právě mě. Mám s Charitou co do činění už dlouho i skrze oba rodiče, kteří s ní několik dekád úzce spolupracují a dodnes sbírku u nás na vesnici pořádají. Písnička se pochopitelně psala úplně sama, protože zážitků z bezmála deseti let koledování byla spousta. Málokdy píšu pro někoho na zakázku, ale u Tříkrálové sbírky jsem neváhal ani minutu, je ve mně hluboko zakořeněná.

Vzpomenete si, v kolika letech jste na koledu vyrazil poprvé?

Moje mamka už tehdy pracovala v Charitě a sbírku pořádala. Bylo mi asi šest let, když jsem šel koledovat poprvé, tehdy ještě se dvěma kamarády a dospělým dozorem. Při prohrabávání fotek jsem zjistil, že většinou jsem byl černý Baltazar, těžko říct proč. Asi jsem se rád držel vzadu a vystrkoval bradu. Každopádně vždycky jsme s sebou měli hudební nástroje, já nejčastěji hrál na kytaru nebo na zobcovou flétnu. Kamarád jednou tahal dokonce kontrabas nebo jsme s sebou měli i koně. Ten se pochopitelně vydělával na nejhorších možných místech, třeba v naklizeném dvoře nějakého prominentního sídla. Naštěstí ale lidi byli většinou velmi milí a naši návštěvu oceňovali. Obzvlášť ti starší, za kterými už moc lidí nechodilo, natož pak kapela s koněm. A když nám někdo nepřispěl, stejně jsme mu zazpívali, popřáli hodně zdraví a šli dál. Mám na období koledování celkově moc hezké vzpomínky.

A jsou autentické i ty, o kterých zpíváte v tříkrálové hymně – zmrzlé sliny ve flétně nebo neustále padající koruna z čepice?

Sliny ve flétně mi mrzly každoročně. Vždycky jsem z ní musel vyndat takový rampouch, propláchnout ji teplou vodou a pak zase pokračovat. Každoroční patálií byla i padající a rozlepující se papírová koruna, stejně tak šlapání si na plášť, zmrzlé prsty při hraní na kytaru nebo prostě jen rýma. Měl jsem to všechno dost živě v paměti a chtěl jsem, aby písničku koledníci docenili, aby v ní bylo zkrátka něco, co poznají jen oni. Zároveň ale, aby písnička něco říkala i lidem, kteří o Tříkrálové sbírce do nynějška vůbec nic nevěděli.

Myslím, že koledníci si hymnu zamilují i pro humor a nadsázku, díky kterým vaše písničky u dětí bodují už roky. Vnímáte vlastně velkou dětskou fanouškovskou základnu jako výhodu?

Upřímně jsem svoje písničky na děti nikdy necílil, děti si je prostě našly. Ale vlastně se tomu nedivím, protože mezi moje nejoblíbenější interprety patří třeba i Randy Newman, který napsal například soundtrack k většině pohádek od Pixaru. Veselé písničky mě zkrátka vždycky bavilo psát a mám to jaksi pod kůží odjakživa. Výhodou pak může být třeba to, že děti jsou budoucí plátci vstupného, tak mě trochu uklidňuje, že možná budu mít lidi na koncertech třeba i za deset let.

Vy sám máte k dětem blízko. Nejenže vám účinkují v klipech a máte písničky s dětským sborem, ale také je učíte. Jaký je Michal Horák jako pedagog? Dokážete i do výuky přidat váš autentický humor?

To je pravda, jsem vystudovaný učitel pro první stupeň základní školy a během studijních let jsem i učil. Mám z té doby spoustu krásných i vtipných zážitků. Největší riziko pro učitele tohoto oboru je obrovský rozsah informací, které musí pokrýt v těch 10–12 předmětech. Musel jsem například učit matematiku, která nikdy nebyla moji silnou stránkou, takže se mi třeba jednou stalo, že jsem nechal místo sebe učit geniálního žáka Lukáše z páté třídy. Klíč potom byl vypadat, že je to všechno součást pedagogického procesu, a nedat na sobě znát, že mě Lukáš právě zachránil. V současné době se už ale pohybuju jen na poli didaktiky hudební výchovy, která je mi nejbližší.

A bylo pro vás tedy těžší zaujmout děti na prvním stupni, nebo právě studenty jen o pár let mladší, než jste vy, které na Univerzitě Palackého při doktorském studiu aktuálně učíte?

Učit třeťáky na základce a vysokoškolské studenty je úplně něco jiného. Ty dospěláky už neopijete rohlíkem. Ve výsledku s nimi jednám kompletně jako se sobě rovnými, což mi snad zatím funguje. Koneckonců jsem byl velmi nedávno přesně tam, kde oni. Mám prváky, takže si zároveň musím uvědomovat, že pro většinu z nich je teď prioritou studentský život a nějak prolézt do druhého ročníku. Měl jsem to úplně stejně a patří to k tomu věku. Takže po stránce motivace na ně musí člověk už trochu jinak. Učit děti a studenty je sice úplně něco jiného, ale obojí má něco do sebe a může to být krásná práce.

Vybavíte si i nějaké situace, kdy se vám jako muzikantovi hodily zkušenosti z učitelské praxe a naopak?

Při výuce hudební výchovy se samozřejmě hodí ta instrumentální zručnost u klavíru, kdy musím děti nebo studenty doprovázet bez toho, abych se nad tím výrazně zamýšlel, protože hlavou potřebuju být přítomný ve třídě. Je to úplně jiný svět – na koncertě, kam lidi přijdou, aby si poslechli svoje oblíbené písničky, nemusíte žádat o pozornost. Ve třídě si naopak pozornost musíte zasloužit. Žiju v tomhle ohledu dva naprosto rozpolcené světy, ale oba jsou pro mě velká škola.

A je tedy něco, co jste se naučil vy od dětí?

Od dětí se dá pořád učit. Myslím si, že člověk je ve svém životě šťastný přesně do té míry, do které si v sobě uchová svoje vnitřní dítě. Zní to jako klišé, ale děti se umí upřímně radovat z věcí, které člověk časem přestává brát na vědomí. V tom mi děti přijdou nejinspirativnější.

V neděli 5. ledna vystoupíte na Tříkrálovém koncertě, který bude vysílat také Česká televize. Pak vás s kapelou čekají další tři velké koncerty. Na co byste fanoušky nalákal?

Koncerty budou dosud největší, co jsme kdy dělali. Vystoupí na nich i spousta hostů, kteří si s námi dají živou premiéru některých písní, například Sandra Nováková, a možná na některý z koncertů zavítá i Kato, se kterým budeme vydávat na konci ledna společný song. Nebudou chybět ani kolegové jako Pokáč nebo Vendula Příhodová. Zkrátka je toho v plánu spousta a zdaleka víc, nechci teď vše prozrazovat. Ale budu rád, když se lidi staví. Prahu už máme téměř vyprodanou, zbývá nám ještě Brno a Hradec Králové.

Když se ještě vrátím k jednomu vašemu rýmu z tříkrálové hymny: „Na co je ti PSP, na co je ti BMW, dokud nemáš na dveřích požehnání K + M + B +?“ Myslíte, že to lidé v Čechách tak vnímají, nebo v dnešní době materialismus zastiňuje duchovní hodnoty?

V téhle části jsem si spíš pohrál se slovy. Chtěl jsem tím s nadsázkou zasadit celé požehnání do kontextu, ve kterém by ho člověk nečekal. Myslím si, že člověk nemusí nutně kráčet ve šlépějích náboženských tradic, aby budoval nějakou vnitřní spiritualitu. Už jen to, že je otevřený nějaké formě požehnání, je dobré znamení.