Letní scéna Musea Kampa 2024 - rozhovory s herci a tvůrci

Daniela Sodomová – scenáristka a producentka a Adéla Laštovková Stodolová – režisérka a choreografka

Jak vnímáte vaši společnou práci pro Letní scénu Musea Kampa? Jak k ní došlo a nakolik se během let proměnila?

Daniela Sodomová: Vnímám ji jako naprosto ideální. Před tím, než jsme začaly spolupracovat, jsme se skoro neznaly. A tak jsme si spolupráci cvičně zkusily na inscenaci Žena obecná. Je to taková one woman show Ivanky Jirešové. Tam už bylo jasné, že máme podobné myšlení a co já napíšu, Adéla povýší o několik levelů výše. Ode mě to chce naprostou důvěru a respekt k ní a od ní to zase chce větší práci se slovy. Spolupráce se proměnila v tom, že náš vztah se prohloubil a postupně v něm je ještě větší důvěra jedné v druhou. Obecně bych přála každému, aby měl takové spolupracovníky, jako mám já. 

Adéla Laštovková Stodolová: Daniela mě oslovila ke spolupráci a naši společnou cestu zahájila Meda a Žena obecná. Už je to 7 let. Já jsem v té době režírovala autorské projekty na menších scénách. Cítila jsem, že potřebuji nějakou další výzvu ve své profesi a moc jsem si přála potkat člověka, který bude věřit tomu, co dělám, že se budeme vzájemně doplňovat a inspirovat. To se děje a s každou další inscenací se ta spolupráce prohlubuje. Společně se nám podařilo vytvořit tým úžasných, pracovitých a talentovaných lidí a já doufám, že ta spolupráce bude pokračovat a že nás čeká ještě spousta krásných výzev!

Hraje roli, že jste obě autorky–ženy? Bylo to důležité v rozhodování o spolupráci?

Daniela Sodomová: S Adélou jsme neplánovaly na začátku takhle dlouhou spolupráci, ale je nám všem spolu dobře. Ono kromě té kreativní spolupráce máme stejný pohled na to, jakou chceme mít v týmu náladu. Snažíme se o pozitivní a respektující prostředí, a to umí bohužel málokterý režisér. Ať je to žena, nebo muž. Ale myslím si, že moudrá žena umí více potlačit ego. Tak to asi roli hraje.

Adéla Laštovková Stodolová: Jsem přesvědčená, že jak muži, tak ženy mají v sobě kus toho opačného pohlaví. Nás asi s Danielou spojuje společná vize, pracovitost a někdy až nekompromisnost v té mužské energii. Naopak při tvůrčí práci, kdy spolu tvoříme scénář, obrazy, vybíráme společně herce, tak tady se jako ženy dokážeme naprosto inspirovat, propojovat a respektovat. Samozřejmě někdy v týmu, kde je více žen, chybí ta mužská síla. To se ale vyvážilo u projektu Marta, kdy Daniela doplnila tým o dva muže – asistenty režie. A ve Formanovi zase o scénografa. Stálice je hudební skladatel Petr Zeman. Řekla bych, že je náš tým absolutně genderově vyvážený. 

Můžete nám alespoň rámcově přiblížit proces vzniku vašich úspěšných inscenací Meda, Werich, Marta, Forman – jakým způsobem si připravujete podklady, vybíráte herce, jak dlouho se zkouší atd.?

Daniela Sodomová: Já přijdu s nápadem na tu danou osobnost, pak si dělám rešerše. To trvá tak dva, tři měsíce. Postupně se u toho scházíme. Adéla poslouchá moje přednášky z dějin 20. století😊 a až si to celé převyprávíme jako ucelený příběh a je napsaný základ, tak si na každou situaci sedneme, někdy i se skladatelem hudby Petrem Zemanem. Společně dovymýšlíme situace, už se snažím do scénáře zapojit i Adélin režijní pohled a Petrovu hudbu. Tohle je nejhezčí část procesu. U Medy jsem měla scénář hotový a pak jsme museli dělat víc změn, tak tohle je pro všechny lepší postup. U Wericha jsme paralelně řešili náročné projekce a u Marty zase tu kapelu a hudbu. U Formana choreografie. Pokaždé je to v tomhle jiné. 

Adéla Laštovková Stodolová: Příprava inscenace trvá zhruba rok. Daniela přijde s návrhem, o jaké osobnosti by další inscenace mohla být. Daniela pak začíná s přípravou scénáře, načte spoustu knih, sleduje dokumenty a popřípadě vyslechne lidi, kteří se s danou osobností setkali. Následují naše společná sezení, kde mluvíme o tématu, době a lidech z daného období, hledáme styl, v jakém se inscenace bude ubírat, diskutujeme o jednotlivých scénách, vytváříme kostru scénáře. Pak přichází na řadu výběr tvůrčího týmu, scénografa, kostýmního výtvarníka, skladatele hudby, dramaturga a dalších. Dále hledáme herce, kde máme pravidlo, že vybíráme nejen skvělé herce, ale i lidi do týmu, jsme si vědomi toho, že herecký tým spolu musí fungovat celé léto, sehrát společně až 40 představení. Výběru tedy věnujeme spoustu času, aby se vytvořila funkční skupina. Zkoušení trvá 2 měsíce, když se zadaří.

Jaká jsou největší úskalí tohoto procesu, která fáze přípravy či realizace bývá nejnáročnější?
 
Daniela Sodomová: Abych vůbec začala a zakousla se do toho. Často mě popohání deadline. Na každou hru mám třeba jen tři, maximálně čtyři měsíce. Do toho jako producent řeším vše okolo, takže je náročné vypnout a jen psát a psát. Ještě s dvouletým dítětem. Jakmile najedu na tu správnou vlnu, už to jde samo. 

Adéla Laštovková Stodolová: Za mě je nejnáročnější přesun ze zkušebny na Kampu. Setkání s venkovním prostorem, se scénou, se zvukem. To jsou největší nervy, zda se potkají všechny ostatní složky a inscenace bude fungovat.

Proměňují se nějak vaše inscenace v průběhu let?

Daniela Sodomová: Vždy se snažíme, aby každá inscenace byla jiná. Ovšem forma zůstává velice dynamická, což je dáno tím, že Adéla jako režisérka pracuje hodně s pohybem, já jsem zase dost ´zkratkovitá´ – když chce člověk ukázat celý život ve dvou hodinách, tak prostě musí trošičku pracovat se zkratkou. Takže to nás baví, to se asi nezmění, ale jde nám o to, aby forma byla jednou více hudební, jednou více činohra, což je třeba příklad Formana.

Adéla Laštovková Stodolová: Při své režijní práci nechávám obrovský prostor pro herce, aby si mohli naplnit svou postavu takzvaně sami sebou, abych jim neuzavírala nebo nebrala možnost inscenaci posouvat tím, jaké osobnosti jsou. A proto si myslím, že všechny inscenace, které jsem kdy vytvořila, se časem proměňují, protože se proměňuje i samotný herec tím, čím si ve svém osobním životě prochází, to pak může vkládat do své postavy, protože nemá odrežírované jasné hrany. Samozřejmě pokud má hra silné poselství, silný příběh a mění se v čase i společnost, tak divák může pohlížet na inscenaci jiným pohledem v rámci událostí okolo něj.

Podílí se na inscenacích autorsky i protagonisté? Vybavíte si nějakou konkrétní situaci, slovo, nápad, který vzešel při zkoušení na place?

Daniela Sodomová: Určitě si situace sem tam došperkovávají a Adéla se o parťáctví v tomto smyslu opravdu snaží. Například ve Werichovi je taková improvizace, kde základ textu mají od nás, ale herci, kteří hrají mladého Voskovce a Wericha na začátku kariéry, si každé představení situaci mění. Taky máme vždy alternace, a tak máte hned čtyři možnosti, jak tato scéna, kdy oba leží namačkaní v truhle a blbnou, bude vypadat.
 
Máte nějaké adrenalinové zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?

Daniela Sodomová: No to určitě máme. Přece jen jde o letní scénu bez zastřešení. Takže nám tu prší, jednou hořelo, někdy vypadla elektrika, herci se zranili. Ať už šlo o vykloubený kotník, naražený prst, nebo rychlé odvozy na kapačky kvůli ztrátě hlasu. Taky nám tu pár diváků spadlo do vody, která je součástí jeviště. Ale vzhledem k tomu, že hrajeme až 70 večerů za léto a vidí nás až 30 tisíc lidí, se vlastně naštěstí nestalo nic vážného.

Je podle vašeho názoru možné inscenovat hru o jakékoliv osobnosti, z jakéhokoliv oboru?

Daniela Sodomová: Ano, to si myslím, že je. Jen najít ten správný klíč. Rozhodně je fajn, když ten člověk má za sebou nějaké propady a velké úspěchy a nesedí celý život v kanceláři. Ale třeba se mi líbí hra od Petra Zelenky Elegance molekuly, kterou uvádělo Dejvické divadlo. Je o vědci, panu Holém, který sám o sobě neměl moc fascinující život. Prostě pořád jen bádal a byl velmi skromný, ale to, co svým objevem dokázal, fascinující je. Příběh se tedy netočí jen kolem něj, ale i kolem toho, co se stalo s jeho objevem. Prostě je potřeba najít ten klíč. 

Proč je hrdinou vaší zatím poslední inscenace na LSMK právě režisér Miloš Forman?

Daniela Sodomová: Za mne jsou podstatné dva důvody, které Miloše Formana propojují s Kampou. Bydlel hned vedle ve Všehrdově ulici. A navíc v parku sousedícím s Museem Kampa bylo umístěno zázemí pro natáčení filmu Amadeus, který měl premiéru v roce 1984, takže příští rok tomu bude 40 let.

Adéla Laštovková Stodolová: Zdánlivě víme o Miloši Formanovi všechno z té profesní oblasti, máme vytvořený obrázek člověka, který se jako jeden z mála Čechů prosadil v Americe. Ale my jsme se chtěli víc dotknout jeho duše, osobnosti, co dělal, když netočil, o tom málokdo ví. To pro mne jako režisérku byla výzva. Je to o to složitější, že inscenace časově končí před Amadeem, takže už nám málokdo řekne, jaký Forman byl, když mu bylo 30, 40 let. Proto jsme se snažili, a to jsme u jiných inscenací nedělali, hodně si povídat s lidmi, kteří ho znali a kteří na něj vzpomínají.

V čem dalším byl v případě Formana váš režijní přístup odlišný?

Adéla Laštovková Stodolová: Ještě před začátkem zkoušení jsme si s herci dali společný týden, abychom se lépe poznali, společně probrali, co se ve Formanově životě událo a jak ho to mohlo ovlivnit. Je tam spousta zajímavých úkolů a cest. Pro mne je vždycky velmi zajímavé dělat inscenaci o reálné osobnosti, protože když ji takzvaně loupete jako cibuli a dostanete se k tomu jádru, tak je tam samozřejmě vždycky risk, jestli se trefíte. Ale z reakcí na dosavadní projekty je patrné, že se nám to daří.

Tím hlavním hodnotitelem jsou pro vás diváci?

Adéla Laštovková Stodolová: Samozřejmě diváci a taky energie toho projektu. Myslím, že se v něm pokaždé odrazí to, jak moc jsme pracovali i konstalačně s postavami, vztahy i duší té postavy. Myslím, že se vždycky ukáže, jestli ten projekt něco vysílá, jestli to není ploché, prázdné. Takže se snažíme dát spoustu času a energie přípravám. Pro mne je nejdůležitější, abychom si o všem intenzivně povídali a začali používat i ty konstalační techniky, kdy si herce různě stavím do prostoru a sleduji jejich reakce.

Na vaše tituly Meda, Werich, Marta a Forman na Letní scénu Musea Kampa už zamířily tisíce diváků, na jaké inscenace se do divadla vydáváte vy osobně?

Daniela Sodomová: Já chodím hodně na pozvání našich herců, takže taková všehochuť. Ale když to vezmu celoživotně, tak jsem velký sběratel zážitků. Miluji chodit do divadla v zahraničí. Na operu ve Florencii, do Metropolitního divadla v New Yorku, na muzikál v Londýně atd. Také jsem abonentem Národního divadla. Mám ráda i amatérské divadlo, protože je neuvěřitelně svobodné a upřímné. Po vysoké jsem chodila hodně do alternativních divadel, tam jsem se seznámila s prací Adélky. Myslím, že mým žánrem je přinášet divákům něco mezi alternou a mega show. To mě baví. 

Daniela Sodomová

Pod hlavičkou firmy Mamon Art, kterou založila spolu se svým manželem Milanem Sodomou, od roku 2019 provozuje Letní scénu Musea Kampa. S režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou pro tento specifický prostor vytvořily zatím čtyři inscenace: V roce 2019 vznikla hra Meda o životě známé mecenášky a milovnice umění Medy Mládkové, v roce 2021 měla premiéru inscenace Werich, v roce 2022 divadelní recitál Marta k 80. narozeninám Marty Kubišové a o dva roky později Forman přibližující životní peripetie světoznámého režiséra Miloše Formana. Jejich společným dílem je také Žena obecná, kterou uvedlo Divadlo na Maninách, a 1 000 tváří Adiny o Adině Mandlové pro Městské divadlo Mladá Boleslav. Jako scenáristka pracovala pro komerční i veřejnoprávní televizi, etablovala se také spoluprací na realizaci slavnostního ceremoniálu předávání vědeckých cen Neuron.

Adéla Laštovková Stodolová

Absolvovala pražskou Konzervatoř Duncan Centre a poté studovala pod vedením profesora Ctibora Turby na Katedře nonverbálního a komediálního divadla HAMU. S úspěchem se věnuje herectví, choreografii, režii a vlastním autorským projektům. Pozornost vzbudilo už její absolventské představení Všechna jediná, za které získala Cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo a několik ocenění na zahraničních festivalech. Vedle Letní scény Musea Kampa spolupracuje také s dalšími renomovanými scénami, včetně Národního divadla.

Rozhovor s Vojtěchem Kotkem – hlavní role v inscenaci Werich

Máte rád účinkování pod širým nebem? Čím je pro vás speciální právě Letní scéna Musea Kampa?

Já jsem si vždycky říkal, že nechci hrát divadlo v létě, protože ho hraju celý rok a v létě si od něj chci odpočinout. Ale na Kampě je to něco jiného. Jednak je to samozřejmě dáno lidmi, kteří v té inscenaci jsou. A už to, že člověk hraje Wericha na Kampě, je ikonické samo o sobě. Navíc ten prostor má svoje kouzlo, skoro bych řekl až magii. Než jsem v létě začal na Kampě hrát, nikdy před tím jsem se tam takhle často nepodíval. A vždycky večer, když představení skončí, lidé odejdou, je kouzelné se tam projít. Mám tam jednu cestičku, která vede od Musea Kampa směrem proti proudu Vltavy, naproti Střeleckému ostrovu. Tam to vypadá, jako kdybyste se najednou ocitli v lucernami osvětlených uličkách Paříže.

Technicky ten prostor není úplně pod širým nebem, máte tam velký strom, který je nad vámi, a diváci sedí kolem vás, ke spoustě z nich jste blízko, má to jedinečnou atmosféru. I to, že nějak bojujete s přírodními vlivy, s okolními zvuky, má něco do sebe. Vlastně je to svým způsobem dobrodružné.

Máte nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?

Když hrajeme ve velkém dešti a diváci chtějí zůstat, i když zmoknou, tak čekám, kdy přijdou kroupy nebo nějaký úraz, kdy si zlomíte nohu na mokrém pódiu😊. Funguje to tak, že když prší ještě před začátkem představení, tak se mi strašně nechce, já hned v prvních pěti minutách mám na jevišti zinscenovaný pád, kdy sebou říznu, takže se okamžitě promočím… Ale diváci, a i spád celého představení ve mně vybudí pozitivní adrenalin, takže je to vlastně velká výzva.

Jakou další významnou postavu byste si rád zahrál a proč?

Nad tím jsem zatím moc nepřemýšlel, ale bavil by mě Waldemar Matuška, kdybych uměl zpívat, ale to se mě asi moc netýká.

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

Je to velmi specifické, protože v první chvíli jste svázaní tím předobrazem. Většinou, když jsem hrál reálnou postavu, tak největší práce je oprostit se od všeho, co si zjistíte, a udělat to po svém, vnést do role něco svého. Nedělat kopii nebo karikaturu a zároveň najít kompromis mezi tím, co divák čeká, že dostane, a tím, aby vaše pojetí bylo osobité, avšak nikoliv neuctivé a drzé. Takže má to svoje úskalí, ale zároveň máte z čeho vycházet.

Jak to bylo konkrétně u Wericha?

Wericha nejde reprodukovat, nejde ho zahrát. My nějakým způsobem vyprávíme jeho příběh, ale napodobovat ho je skoro nemožné. Já jsem viděl Martu, když ji hrála Hanka Holišová, kdy ten otisk je umocněný ještě písněmi a ikonickým hlasem, který se Hance podařil s osobitým ozvláštněním reprodukovat. U Wericha já sám nevím, do jaké míry to dělám, nebo ne. Já vím, že hlasově se pokouším o podobné intonace, ani ne tak vědomě, ale spíš, že to tam samo skáče. Je to velmi tenká hranice, aby to nebyl kýč a aby divák dostal nějaký uvěřitelný vhled do jeho osobnosti. Wericha máme asi všichni naposlouchaného z filmů, z pohádek, a navíc v rámci zkoušení jsem se dostal ke spoustě různých materiálů, knížkám a podobně. Já nejsem kovaný odborník na Wericha. Spíš jsem se pokoušel nějakým způsobem vyhovět naší adaptaci a soustředit se na ni.

Vojtěch Kotek

Jeho bohatá herecká filmografie zahrnuje divácké hity, jako jsou Snowborďáci, Rafťáci, Poslední aristokratka, i oceňované tituly Vlny, Venkovský učitel, Vlastníci, Atlas ptáků či Hořící keř. Profiluje se také jako režisér – debutoval celovečerním filmem Padesátka. Věnuje se dabingu a moderování. Aktuálně hraje v Divadle Járy Cimrmana, v Činoherním klubu a v létě se vrátí na Letní scénu Musea Kampa.

Rozhovor s Václavem Koptou – hlavní role v inscenaci Werich

Máte rád účinkování pod širým nebem? Čím je pro vás speciální právě Letní scéna Musea Kampa?

Samozřejmě první věc, která člověka napadne, je ta neopakovatelná a nepřenositelná atmosféra. Těžko by ty inscenace fungovaly ve sportovní hale nebo v nějakém supermoderním prostředí. Prostě Kampa je Kampa, co si budeme povídat. Specifikum každého letního hraní je, že se musíme modlit, aby to nespláchl déšť, ale těch případů zatím bylo minimálně, co si pamatuju.

Kampa je nekrásnější ostrov na světě, říká se to i ve hře Werich a je to svatá pravda, kterou podepíšu. Ta blízkost domu, kde Werich žil, a osudy lidí s tímhle kousíčkem Prahy spojených. Všechno je to tam znát. A ještě to umocní publikum, které ví, na co jde, které je poučené, kterému to sluší. Já tam mám dost času pozorovat lidi, to je specifická sorta obecenstva, a dělá to z každého večera událost. Věřte mi upřímně, je to radost, podívat se ráno do diáře a říct si, fajn, dneska večer jdu na Kampu. Prostě se těším.

Máte nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?

Samozřejmě s Martou, kdy jsme jedno představení táhli na přání diváků v docela slušné průtrži mračen. Vzpomínám si, jak mně okolo kláves tekly proudy vody, teď ta Vltava nedaleko, vzrostlé stromy, do toho se blýskalo… bylo to nezapomenutelné. Myslím si, že z hlediska bezpečnosti práce to možná nebylo úplně košer, kvůli té aparatuře kolem nás, ale jinak skvělé! Tohle v Národním nezažijete.

Jakou další významnou postavu byste si rád zahrál a proč?

Samozřejmě jsem o tom přemýšlel, asi jako každý. Já jsem známý retromil, tak jsem měl pár svých osobních tipů na zajímavé osobnosti, o kterých by se třeba dalo hrát. Například Jan Masaryk, kterého nesmírně obdivuju a s nímž mě pojí přátelství mého dědečka. On byl jeho kamarád a mám dodnes v pracovně jeho portrét s přípisem, kde píše: „Josefovi, který dobře ví, že každá mince má dvě strany, i ta moje. Jan Masaryk.“ Takže na tohohle člověka já velice často myslím, to by mě hodně bavilo. A takových postav je spousta.

Záleží na tom, kam se děvčata vydají a jestli budou stát o moje služby, protože třeba o roli v Martě jsem si řekl. Tam jsem prostě řekl: „Hele, mě to s vámi moc baví a klidně budu sloužit, nechci žádné hlavní role.“ Tak sedím u piana, hraju a jsem šťastný. Sice to byla dřina, protože já neumím noty, takže pro mě to opravdu byla maturita. Werich, to proti tomu byla legrace, naučit se text. Ale sedět za pianem a předstírat, že jste muzikant, to je herectví, panečku! Vždycky Marta Kubišová, teď jsem se s ní kolem jejích osmdesátin viděl mnohokrát, říkala: „Já to nechápu, on vůbec neumí noty a hraje to, já to nechápu…“ Má pravdu, je to vítězství ducha nad hmotou.

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

Je to těžší, protože reálný předobraz s sebou nese riziko, že se netrefíte do toho, co je všeobecně o té osobnosti známé. Když vás někdo postaví před pomník se jménem Jan Werich, tak se vám logicky začnou třepat kolena, protože každý má na Wericha nějaký názor, každý o něm něco slyšel, každý o něm něco četl… a ty názory se radikálně odlišují. Jsou werichologové a milovníci tohoto velikána, kteří ho budou adorovat za všech okolností, všechno, co vykonal, je v jejich očích správné. To taky není rozumný názor. Musíte to vybalancovat, tak aby byl uvěřitelný.

Tak jako byl velký a nesmrtelný v mnoha svých, zejména uměleckých, počinech, tak to byl i normální chlap, který byl plný rozporů, bolestí i osobních nešvarů, které provázely hlavně jeho rodinný život. Takhle jsme Wericha pojali. Proto je pro mě zajímavější dotknout se velké figury, se kterou jsem notabene měl i drobnou osobní zkušenost v dětství, než třeba někdo řekne, budeš hrát Falstaffa. No tak to už hrály miliony lidí před vámi po celém světě a dá se to nějak uplácat podle zkušeností a podle toho, co člověk ví. Ale dělat Wericha – to je jednou za život.

Václav Kopta
Muž mnoha talentů – herec, muzikant, textař, komik, moderátor, řidič autobusu MHD a také autor povídkové knihy Prodloužená jízda. Ve druhém ročníku Pražské konzervatoře si zahrál v dnes již kultovním filmu Sněženky a machři. V následujících letech byl ve stálém angažmá v legendárním divadle Semafor, psal texty k písním pro známé interprety a před kamery se vrátil až v roce 2008 ve filmu Sněženky a machři po 25 letech. Poté se začal vedle divadelních scén častěji objevovat také ve filmu a v televizi.

Rozhovor s Berenikou Kohoutovou – hlavní role v inscenaci Marta

Máte ráda účinkování pod širým nebem? Čím je pro vás speciální právě Letní scéna Musea Kampa?

Někteří moji kolegové hraní pod širým nebem nemají rádi, že to není pravé divadlo, ale já to mám moc ráda. Konkrétně v případě Marty, kde je hodně komunikace s publikem, to mě opravdu baví. Začínáme hrát v červnu, kdy je po většinu představení ještě denní světlo, takže to opravdu nepůsobí jako v klasickém divadle, kde se začátkem představení v sále zhasne. Mě moc baví, že vidím publikum, líbí se mi, že mám přehled. Kampa je krásné, jedinečné místo. Návštěvu tamní letní scény lidé berou jako událost, hezky se obléknou a opravdu si to užijí.

Máte nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?

Jasně, třeba když strašně prší, tak je to vždycky adrenalin, lidé jsou neuvěřitelní, jak zůstávají v hledišti až do konce představení. Jednou nám blbly porty, tak jsme to vzali do hry a bylo to docela vtipné. Občas se stává, že lidé jdou na Martu v domnění, že je to koncert a pak tam zpívají nebo se nějak projevují, což je v něčem hezké, ale i trošku rušivé.

Jakou další významnou postavu byste si ráda zahrála a proč?

Ne, už si nebudu přát, protože se mi to plní. Když jsem si pomyslela, že by bylo moc hezké zahrát si Martu Kubišovou, nosila Daniela Sodomová už několik týdnů před tím v hlavě nápad, že by udělala inscenaci Marta, Vesmír to hezky propojil. Takže už žádný sen, mám pocit, že Martou mám splněno.

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

Je to výzva, hrát někoho, koho všichni znají a milují, myslím, že v téhle republice snad není člověk, který by neobdivoval Martu Kubišovou. Ať už pro to, jaká je, nebo pro její písničky. Lidé přicházejí na představení s očekáváním toho, že uslyší známé písničky, uvidí Martu. Naštěstí to je napsané tak, že my na začátku říkáme, že my nejsme Marta, my jsme tady jako holky, které si teď budou chvíli hrát na Martu. Trochu jsem se bála, ale ve finále všechno je to tak laskavé, paní Marta má kolem sebe asi nějakou auru, stejně jako Daniela Sodomová, která umí vytvořit skvělý tým, a k tomu Kampa… Všechno se krásně propojilo, takže nakonec to, že hraju žijící osobnost, nebylo až tak zavazující v negativním slova smyslu. Diváci jsou také velmi laskaví, máme nádherné ohlasy.

Berenika Kohoutová

Herečka, zpěvačka, textařka se od dětství pohybuje v uměleckém světě. Zpívala v Bambini di Praga, byla členkou Dismanova rozhlasového souboru, hrála v divadle a v roce 2007 debutovala před kamerou v pohádce Tři srdce. Televizní diváci ji znají z mnoha rolí v TV filmech a seriálech, ti divadelní pak např. z jeviště Divadla Viola, A studia Rubín, divadla Studio DVA či Letní scény Musea Kampa. Zahrála si také v několika filmech. V roce 2017 vyhrála čtvrtou řadu televizní show Tvoje tvář má známý hlas. V roce 2019 vydala debutové autorské album Holka roku.

Rozhovor s Hanou Holišovou – hlavní role v inscenaci Marta

Máte ráda účinkování pod širým nebem?

Pod širým nebem hraju ráda, je to příjemné zpestření po tom roce, kdy je člověk zavřený v divadle, většinou ve tmě. Účinkuji v několika inscenacích, které se hrají pod širým nebem, je to samozřejmě vždycky napínavé kvůli počasí, ale připadá mi, že jsme tam s diváky nějak více spolu. Víc se tam stírá rozdíl mezi jevištěm a hledištěm, jsme na jedné lodi, a právě i ta občasná nepřízeň počasí nás ještě víc spojí.

A v čem je pro vás speciální právě Letní scéna Musea Kampa?

Tato scéna má obrovský genius loci, byla jsem se dvakrát podívat na inscenaci Meda, která mě totálně uhranula. To bylo ještě v době, kdy paní Mládková žila, takže to pro mě mělo o to větší sílu, ten fakt, na jakém místě jsem a že ona je od nás kousek a že i díky ní tam můžeme být a zároveň se dívám na její životní příběh. Kampa má ohromnou atmosféru. Mám ráda, když hrajeme Martu pod tím velkým stromem na nádvoří Musea, který nám sice občas komplikuje život – hlavně když kolem poletuje drobné chmýří a dráždí nás ke kašli, ale jinak ten prostor má pro mě obrovské kouzlo. Navíc ta blízkost Vltavy, Werichovy vily... je to prostě krása. 

Jakou další významnou postavu byste si ráda zahrála a proč?

Já nemám takovéto sny, koho bych si chtěla zahrát. Ačkoliv to, že můžu hrát paní Martu Kubišovou, to je vlastně splněný sen, byť by mě nikdy nenapadlo, že někoho takového budu ztvárňovat. Mám ráda, když život přinese výzvy, když mě někdo osloví s nabídkou a s důvěrou, že daná role je vhodná právě pro mě. Líbí se mi hrát silné ženy, jako byla Edith Piaf nebo jako je právě Marta Kubišová, nacházím v tom sílu i pro sebe. A co život přinese dál, nechávám to plynout. 

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

V tom bych si nevybírala. Samozřejmě, když ztvárňujete reálnou nebo žijící postavu, je to složitější tím, že se nemůžete nějak extrémně odchýlit od předlohy, musíte ji ctít. Nechcete kopírovat, nechcete někoho imitovat, ale zároveň musíte respektovat daná specifika té osoby. Je to náročnější v tom, že i diváci mají nějaká očekávání, ale jsem ráda, že nepřichází s tím, že na jevišti uvidí kopii Marty Kubišové. Tahle disciplína, k níž jsem přičichla v show Tvoje tvář má známý hlas, mě moc baví. Vždycky jste tam vy jako herec, interpret, a přitom se snažíte převtělit do konkrétní živé předlohy, ale nekarikovat, nacházet tu správnou míru. 

Máte nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?

Já jsem zrovna nedávno říkala, že nepotřebuji dělat vůbec žádné adrenalinové sporty a ani adrenalinové zážitky nevyhledávám, žádné skoky padákem, bungee jumping, protože divadlo je pro mě adrenalin. Když hrajeme v létě venku a začne pršet, i to je kolikrát adrenalin, nebo když se na jevišti přihodí něco nenadálého. Všeobecně naše povolání je slušný adrenalin. 

Hana Holišová

Brněnská rodačka zahájila divadelní kariéru hostováním v brněnském Národním divadle. V roce 2005 se stala členkou souboru Městského divadla Brno, kde ztvárnila množství rolí v úspěšných muzikálech – včetně role Papežky Jany v muzikálu Papežka, za kterou v roce 2012 získala Cenu Thálie. Další Cena Thálie následovala v roce 2023 právě za roli Marty. Do širšího povědomí vstoupila díky účinkování v oblíbených televizních seriálech, zahrála si také v několika filmech. Je vítězkou první řady hudebně-zábavné show Tvoje tvář má známý hlas.

Rpzhovor s Markem Adamczykem – hlavní role v inscenaci Forman

Jaká byla vaše první reakce na nabídku zahrát si Formana?

Já jsem byl nadšený, myslím, že nejprve jsem dostal nabídku zahrát si na Letní scéně Musea Kampa. Teprve pak jsem se dozvěděl, že tentokrát to bude Forman a přišlo mi to jako skvělý nápad. Protože mám Formana fakt rád, mám rád jeho filmy, tak jsem byl od začátku nadšený a zároveň zvědavý na to, jak to celé pojmeme a jak na Formana jít, protože to není úplně zjevné. A dál jsem zvědavý, k čemu to dovedeme.

Jaký je váš nejoblíbenější Formanův film?

Já mám Formana docela nakoukaného, takže nedokážu úplně říct jeden – ale kdybych měl říct třeba TOP 3, tak by to byly Lásky jedné plavovlásky, Muž na Měsíci a Hoří, má panenko.

Dá se skrze filmy ´nastudovat´ postava režiséra?

To nevím, já se hlavně chtěl před začátkem zkoušení podívat znovu na všechny Formanovy filmy. A pak je také spousta materiálů, kde je vidět, jak Forman mluví, jak se pohybuje, takže na ty jsem se taky vrhnul, pak jsem se ponořil do hezkého Formanova životopisu, knížky rozhovorů… abych si udělal nějaký další obrázek o něm.

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

Podle mě se velikost té výzvy odvíjí spíše od komplexnosti povahy té které postavy. Myslím si, že může existovat i velmi komplexní a živá smyšlená postava a i velmi nezáživná reálná postava. Takže takhle bych to úplně nedělil, trošku se to liší spíš tím stylem přípravy, protože, když je postava z fantazie, tak i příprava je více z říše fantazie, a když je reálná, tak se více inspirujeme tím, jaká ve skutečnosti byla.

Máte rád hraní pod širým nebem? A vzpomenete si na nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s účinkováním na Letní scéně Musea Kampa?

Hraní pod širým nebem rád mám, já už jsem takhle hrál v Plzni, když jsem tam byl v angažmá. Tehdy jsem začínal v inscenaci Tři mušketýři a odnesl jsem si z ní velmi adrenalinový zážitek, kdy mi při nácviku šermování vletěl do oka kord a já se obával, že jsem o to oko přišel, což se nakonec nestalo. Naštěstí od té doby jsem už nikde nešermoval. Na Kampě se mi nic takhle brutálního nestalo. Tam jen občas, když namokne, tak člověk z těch, jak to říct, sebevědomých kroků přejde k hodně opatrným krůčkům, protože to začne klouzat, což hlavně pro tanečníky je občas docela výzva. Ale myslím si, že jak jsme postupovali tím létem, tak nám to šlo lépe a lépe i na tom kluzkém.

Jak se po loňské zkušenosti těšíte na druhou sezónu s Formanem?

Těším se moc, protože jsem si to moc užil a čekám, že i v nové sezóně to bude stejná paráda a že si to možná užijeme ještě víc, protože už víme, že to funguje a že to je zábavné.

Mění se v čase s dalšími reprízami nějak vaše pojetí této role?

Řekl bych, že ani ne. Samozřejmě reprízami to trochu upravujeme v detailech a taky se to odvíjí od toho, s kým zrovna hraju, protože jsme všichni v alternacích, takže s každým kolegou máme malinko jiné interakce. Ale jinak myslím, že jsme inscenaci dali docela jasný a dobrý tvar už během zkoušení, takže není nutné ji nějak příliš proměňovat.

Marek Adamczyk
Absolvent pražské DAMU už během studií hostoval na scéně Národního divadla, posléze působil v souboru Divadla J. K. Tyla Plzeň a Divadla na Vinohradech. Televizní diváci si jej oblíbili v seriálech Pod hladinou, Kukačky či Mozaika. Zahrál si také ve filmech Lidice, Zloději zelených koní, Poslední závod ad. V roce 2023 se blýskl na parketu televizní soutěže StarDance.

Rozhovor s Patrikem Děrgelem – hlavní role v inscenaci Forman

Co se vám vybaví při vyslovení jména Miloš Forman?

Velká osobnost a tvorba, která je za ním, Přelet nad kukaččím hnízdem a okamžitě věta: „Aspoň jsem to zkusil.“

Jaký je váš nejoblíbenější Formanův film?

To se nedá jednoznačně říct, ale tím, že jsem se zamiloval do téhle věty, tak asi právě Přelet nad kukaččím hnízdem. Ale jinak samozřejmě mám rád všechny.

Jaká byla vaše první reakce na nabídku zahrát si Formana?

Byl jsem poctěn, šťastný a začal jsem se okamžitě těšit. Bez váhání jsem souhlasil, protože jsem měl moc pěknou zkušenost s Medou, kterou jsem na Letní scéně Musea Kampa viděl a říkal jsem si, že právě takhle by se letní scény měly dělat. Takže když ta nabídka přišla, byl jsem nadšený. Navíc půjde o mou úplně první zkušenost s hraním na letní scéně.

Dá se skrze filmy ´nastudovat´ postava režiséra?

To nevím, ale určitě má nějaký svůj rukopis. Myslím, že daleko více se člověk dozví z knížek a rozhovorů. Mám pár známých, kteří Formana znali, povídal jsem si s nimi, podíval se na dokument, znovu na jeho filmy, zkrátka snažil jsem se získat více informací o panu Formanovi.

Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?

Já musím říct, že pro mne je výzva ztvárňovat jakoukoliv postavu. Samozřejmě, že u reálných postav má člověk někde vzadu v hlavě, že existují blízcí, kamarádi nebo lidé, kteří se s nimi setkali a mají představu o tom, jací byli, jací jsou. Ale to už tak holt je, nikdy se nejde zavděčit všem a stejně ve výsledku, ať si to nastudujete sebevíc, i do té reálné postavy vtisknete kus sebe. To tak je. U fiktivních postav se zase snažíte přesvědčit diváka, že jsou reálné, takže obě ty věci se krásně doplňují a obě jsou pro mne výzvy.

Máte rád hraní pod širým nebem? A vzpomenete si na nějaké adrenalinové nebo vtipné zážitky spojené s účinkováním na Letní scéně Musea Kampa?

Hraní pod širým nebem jsem zažil na Letní scéně Musea Kampa poprvé a musím říct, že jsem se do toho extrémně zamiloval. Ať už to, že jsme začínali a bylo ještě světlo, což mě moc bavilo, protože jsem mohl být v naprosto přímém kontaktu s divákem. A pak také to, že na scéně pod otevřeným nebem se dějí různé nepředvídatelné záležitosti, což k divadlu tak nějak patří, protože pak si uvědomíte, že celé je to jenom fikce. To vykolejení mě baví, třeba když začne kvůli velkému větru na jeviště padat kůra ze stromů anebo začne lít a lidi zdrhají před lijákem přes jeviště, zatímco vy ještě hrajete, takže třeba paní běží kolem vás najednou. To je prostě skvělé, to v kamenném divadle nezažijete.

Čeká vás druhé léto s Formanem, mění se v čase s dalšími reprízami vaše pojetí této role?

První léto byl pro mne obrovský zážitek, a tak se na to druhé extrémně těším, uvidíme, co přinese. Jsem zvědavý, jestli se posuneme, myslím, že malinko se to vždycky nějak poposunuje tak, jak se poposouvá tvůrce té role trošičku. Těším se, už mi chybí pan Forman a chybí mi i lidé, kteří tam s ním jsou na jevišti, moji kolegové, protože mi tam s nimi bylo dobře, jak na jevišti, tak za jevištěm.

Patrik Děrgel

Bohumínský rodák je držitelem Ceny Alfréda Radoka 2013 v kategorii Talent roku za ztvárnění Hamleta ve stejnojmenné inscenaci Švandova divadla a byl také nominován na Cenu Thálie 2014. Bohaté divadelní zkušenosti postupně získal v Národním divadle moravskoslezském, v Divadle Petra Bezruče, v Těšínském divadle Český Těšín, v pražském Švandově divadle, Národním divadle a na dalších scénách, včetně jeho první „open air“ zkušenosti – Letní scény Musea Kampa. Často se objevuje také před televizní a filmovou kamerou.