AMELIE SIBA - This may be the only way 2 heaven

Amelie Siba v polovině března vydává čtvrté album This may be the only way 2 heaven. Deskou podomácku poskládanou hlavně z fragmentů metalových samplů vytváří bezpečný prostor pro otevřenou konverzaci o vlivu společnosti na duševního zdraví. Surovým zvukem desky pak ukazuje, kolik námahy stojí se mu vzepřít.

Nejnovější deska pražské hudebnice Amelie Siby zní jako syrový manifest kolektivní péče. Hudebnice na ní otevřeně zpívá o vlastním duševním zdraví a cestě k jeho ochraně. Terapie a antidepresiva ji pomohla nejenom lépe porozumět vlastním emocím a přímočařeji je na desce komunikovat, ale také vynesly na světlo společenský rozměr tlaků, o kterých Siba zpívá: touhu být tou nejlepší partnerkou, stud za projevování vlastních potřeb a neschopnost si říct o pomoc nebo o strachu z opuštění. “Ta deska je politická. Měla jsem tendence hledat chyby v sobě, ale pak jsem pochopila, jak mě k sebetrestání vede celá společnost a to kdo je u moci,” říká hudebnice a dál vysvětluje, že její nejnovější nahrávku ovlivnilo i to, jak její dřívější tvorbu zejména starší muži z hudebního průmyslu fetišizovali. “Zarámují si vás jako křehkou a pak si myslí, že vás můžou rozbít,” a dodává že i to ovlivnilo podobu její sebeprezentace: nechtěla k ní jakkoli využívat svoje tělo.

Amelie Siba dostala vztek a svoji intenzivní vnímavost přetavila v mocný nástroj. Svoje pocity a symbolické sny, které její proměnu provázely, si poznamenávala do deníku. Z útržkovitých záznamů a metalových samplů, které našla na youtubu, pak podomácku sama poskládala mocnou nahrávku, která svou surovostí připomíná, že za nic z toho, co cítíme bychom se stydět neměli a že mlčením se všechno jenom zhoršuje.

To je nejlépe vidět v nejpalčivějších momentech nahrávky, kde Siba ukazuje, jakou emoční daň platíme za to, když se chováme tak, jak se od nás očekává. Poetická vyznání o odhodlání naplnit mužská očekávání přehlušuje jekot plný vzteku a vyčerpání. I když dělá, co může, péči, kterou potřebuje, nedostává. A tak se ji vydává hledat mimo roli, kterou má zastávat v romantických vztazích; jako by pochopila, že očekávání jsou v přímém rozporu s bezpodmínečnou láskou, po které touží.

Na svojí nejnovější desce pak buduje svoji vlastní pevně ohraničenou utopii, kde si od tlaků společnosti promítnutých do vlastního já může odpočinout. “All I wish for, dissolve into your palms, let go, of my own scents,” zpívá v závěru desky.