V roce 1984 byl Alexandr Hajdovský jednatřicetiletým vychovatelem, který by se rád živil hudbou, ale byl v tomto ohledu bez šancí. Jako hudebník toho přitom za sebou měl už hodně: od roku 1974 koncertoval s osobitou folkrockovou skupinou F.O.K. (vystupovala na Portě i na Pražských jazzových dnech), byl členem rockových kapel Stehlík, Švehlík a Marno Union, krátce hrál i v Extempore, Amalgamu a Kilhets. Všechno to byly pilíře pražského alternativního rocku – byť oslovovaly relativně nepočetné publikum, koncertovaly zřídka a neměly žádnou šanci vydat desku.

Jiné Hajdovského krátké angažmá – roku 1980 ve skupině Marma – by v tomto srovnání skoro nestálo za zmínku, kdyby právě tam Lesík nepotkal baskytaristu Miroslava Gärtnera. Vymysleli spolu kapelu, která nechtěla ztrácet síly obtížnými pokusy proniknout na jeviště, ale soustředila se výhradně na tvorbu a domácí nahrávání. Spoluhráče taky nemuseli hledat daleko – staly se jimi jejich manželky Mirka Hajdovská (zpívala už v F.O.K.) a Aranka Gärtnerová. Tak vznikli Manželé.

První domácí nahrávka Manželé I. (1982) přímo navazovala na folkové písničkářství F.O.K. Už v následujícím roce Hajdovský s Gärtnerem zjistili, že si po hudební stránce vystačí sami a kolekci náladových, „enovských“ instrumentálek příznačně nazvali Kluci hrajou líp než holky. Hajdovský se v té době ještě stále pokoušel koncertovat se Švehlíkem, který si z taktických důvodů změnil název na Marno Union. V dubnu 1983 vystoupil s Marno Union naposledy, přišla kampaň „Nová vlna“ se starým obsahem, což pro něj bylo další stvrzení marnosti všech snah o veřejné provozování hudby. Na třetí kazetě Manželů, Ruské desce (1983) hostoval kytarista Pavel Richter, dlouholetý Hajdovského spoluhráč. Ta nahrávka – při vší své nápaditosti a originalitě – stále dobře zapadala do dosavadní linie Hajdovského tvorby, rozkročené mezi folkem a nekonformním rockem.

Pak si ale Hajdovský koupil dobrou anténu, naladil rozhlasovou stanici Bayern 3 a uslyšel americké rapové nahrávky. Mnozí jeho kamarádi i bývalí spoluhráči si ťukali na čelo, tahle hudba zdánlivě neměla se světem alternativního rocku žádné styčné body. A když zjistili, že nikterak štíhlý Hajdovský začal tančit breakdance a chodí cvičit na Brumlovku, mohli se potrhat smíchy. Ale Lesíkovi pohyb prospíval a hudební injekce newyorského rapu Manžele inspirovala k vytvoření jejich nejslavnějších písniček. Rodina Hajdovských se na Jižní Město nestěhovala dobrovolně. V Karlíně se jim bydlelo dobře, Lesík tuto čtvrť v dobách F.O.K. opěvoval patetickým vyznáním Karlínský viadukt i groteskní hudební operetkou Srzomabra. Hajdovský by asi nenacházel dost důvodů, proč zpívat i o novém, panelákovém bydlišti, ale když slyšel, jak v nahrávce skupiny Grandmaster Flash & The Furious Five rapuje Melle Mel: „New York New York big city of dreams/But everything in New York ain’t always what it seems“, nebylo třeba velkých jazykových znalostí, aby bylo jasné, oč v tom textu jde. A nebylo taky třeba přímo jezdit do Bronxu, aby si člověk uvědomil, že to tam je sice hodně jiné, ale v něčem taky trochu stejné. Hajdovský se však naštěstí nepouštěl do burcujících výkřiků a chmurných obžalob společnosti. V jeho textech vždy hrály určující roli nadhled a legrace. S nedostatkem potřebného technického vybavení si Hajdovský dokázal poradit, měl ostatně s domácím natáčením bohaté zkušenosti a nebylo to poprvé, kdy z nedostatku udělal přednost. První tři nahrávky kazety Je to vono vznikly roku 1984 dosti kuriózním způsobem: Lesík snímačem zaznamenal bušení do kufru, krabice a nůžek, vytvořil rytmické smyčky, Ivan Pavlů (bývalý člen Švehlíku) k tomu hrál na perkuse a jeho manželka Eva na klávesy. Nahrávalo se u Hajdovských v obýváku na dva běžné stereofonní magnetofony – s jedním, maximálně dvěma overduby. Stříhat se nedalo, každá písnička musela být natočena na jeden zátah. Náročnost takové práce byla značná, a tak si Hajdovský s Gärtnerem pro další nahrávky už půjčovali automatického bubeníka. Písnička Jižák sice je odvozeninou ze skladeb New York New York či The Message, ale Hajdovský do ní přitom vložil i dostatek vlastních nápadů. A různé hudební fóry, které byly z tvorby Grandmastera Flashe přejaty, se v nahrávkách Manželů ocitaly v novém, často spíš parodickém kontextu; vytvářely tak svůj vlastní svět. Další písně potvrdily schopnost samostatného rozvíjení hiphopových vlivů: třeba skladba Koncert vlastně jakoby předznamenala rapmetalovou vlnu. Beastie Boys či Run-D.M.C. už sice měli první desky za sebou, skutečný ohlas však propojení rapu a hard rocku získalo až společnou nahrávkou Run-D.M.C. s Aerosmith či prvním albem Beastie Boys, Licensed To Ill. A to bylo v druhé polovině roku 1986, kdy nahrávka Manželů už řadu měsíců kolovala mezi posluchači. Jenže když Hajdovský zhudebňoval text svého kolegy z práce Jiřího Hannsmanna (ten vycházel z osobní zkušenosti s vystoupením skupiny Růžový slon na amatérském festivalu, plném metalových kapel), nešlo mu ani tak o prorocké fúzování žánrů, ale o adekvátní vystižení textu.

V létě 1985 vyšla v Mladém světě první tisková zmínka o Manželích. Jaromír Tůma ji zahájil větou: „V konfekčních domech na pražském sídlišti Jižní Město žijí nekonfekční lidé.“ V téže době jsem Lesíka navštívil i já, odnesl jsem si nahranou kazetu a materiál pro profi l Manželů do připravované kolektivní knihy Excentrici v přízemí (do nakladatelství Panton odevzdané v létě 1986, vydané však až na podzim 1989). Petr Dorůžka navrhl Manžele na udělení ceny Mladého světa Bílá vrána za rok 1985 (neúspěšně) a Jiří Tlach publikoval roku 1988 v časopisu Opus musicum článek Rap na Jižním Městě, v němž naléhavě, leč marně vyzýval vydavatelství Panton, aby vzalo nahrávku na vědomí: „Album Manželů je nejen nejdotaženějším z kolekce amatérských demosnímků, ale též doposud nejmodernějším (a přitom ryze českým!) příspěvkem ke světovému vývoji populární hudby. Skutečná deska by zcela explicitně dokázala, že jsme byli (a po svém) přímo v epicentru vývoje.“ Hajdovský a Gärtner však na Panton už zašli a bylo jim vysvětleno, že na Jižáku to ve skutečnosti vůbec nevypadá tak špatně, jak to vyznívá z jejich rapování. Proto tedy není důvod jim něco vydávat.

Nahrávky rapujících Manželů se ale i tak rychle šířily, a tím častěji tedy zaznívalo přání vidět Hajdovského a Gärtnera i na pódiu. Lesík všem prosbám odolával se smutným krčením ramen. Vysvětloval, že nemají zřizovatele a nikdo jim nechce schválit texty, ačkoliv se snažil kulturní dozor ošálit drobnými sebecenzorskými úpravami – například místo heroin napsal kodein. Tyhle překážky však nebyly nepřekonatelné. Písnička o tom, jak na Jižák přiletí UFO, ale vzápětí dostane strach „z těch zelenejch příšer“ od Veřejné bezpečnosti, jistě žádného bdělého schvalovatele potěšit nemohla, ale převažující část textů nijak podvratná nebyla – kritika chuligánství, narkomanů či chamtivosti zaznívala z médií běžně. Víc než nepřízeň zřizovatelů a kulturních inspektorů bránilo vstupu Manželů na pódia nedostatečné technické vybavení: automatického bubeníka a syntezátor si na nahrávání jen půjčili. Hlavním důvodem ovšem bylo to, že Hajdovskému a Gärtnerovi se prostě vystupovat příliš nechtělo, ať už o tom říkali, co chtěli.

Rap se pro ně ostatně rychle stával minulostí, okouzlení stylem pominulo a žádné další hudební ani textové nápady nepřicházely. Na skladbě Začala mladým slavnost, poslední, která v tomto duchu vznikla, už byla vyčerpanost nápadů znát. Písnička ostatně chyběla i na kazetě Je to vono, šířené od roku 1987 v sam izdatové distribuci Petra Cibulky; místo ní byla zařazena instrumentálka Vánočka, která se tam ovšem nehodila už vůbec. V roce 1988 Manželé vytvořili páté album, jímž se vlastně vrátili ke svým folkrockovým začátkům. Kazeta se jmenovala Manželé 88, na CD vyšla až roku 2009, pod názvem Kde jsme zůstali. V následujícím roce si sehnali spoluhráče, zvolna začali zkoušet, a když už se to všechno naučili, zůstali Hajdovský a Gärtner zase sami. Na pódium Manželé poprvé vstoupili až 14. dubna 1990 v kulturním domě Eden – jako trio s Radkem Podroužkem, obsluhujícím sequencer. Koncertní premiéra Manželů v sobě měla jistou smutnou symboliku: šlo totiž o Pražské jazzové dny, snahu o obnovení legendárního festivalu, na němž v druhé polovině sedmdesátých let Hajdovský několikrát triumfoval se Švehlíkem, Amalgamem a F.O.K. Od roku 1980 se Pražské jazzové dny konat nemohly, jejich obnovení o deset let později však zároveň znamenalo zánik defi nitivní: na špatně propagovanou akci mnoho návštěvníků nepřišlo. Znovu získat staré publikum nebylo jednoduché, ale s novým to bylo ještě těžší: počátkem 90. let už rapoval kdekdo. Manželům sice v dobách jejich největšího tvůrčího vzepětí nikdo nechtěl vydat desku, nikdo je nezval do rádia ani do televize – ale kdyby v druhé polovině osmdesátých let koncertovali, jistě by měli úspěch. Tuhle etapu prostě promeškali.

V revolučních týdnech to přitom vypadalo slibně: na začátku listopadu 1989 si Hajdovského pozvali do populárního rozhlasového Mikrofóra, v lednu 1990 se písnička Prachy ocitla v soutěži nejvýznamnějšího rozhlasového rockového pořadu Větrník, o vydání rapových písniček projevil zájem Bonton, v únoru Hajdovský a Gärtner podepsali smlouvu s Pantonem na Ruskou desku, 10. března 1990 Manželé v televizní Klubparádě uvedli písničku Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně. Jenže Panton už v březnu smlouvu zrušil a Bonton se opatrně rozhodl natočit a vydat zatím jen singl. Nabídky ke koncertování se taky zrovna nehrnuly.

Singl s novými nahrávkami písniček Jižák a Je to vono vyšel v červnu 1990, Hajdovského a Gärtnera ve studiu doprovodil Martin Kratochvíl. Stará bytová nahrávka se dramaturgii Bontonu zdála technicky neuspokojivá, což se dalo chápat. Natáčení se ale pořád odkládalo, Bonton měl spoustu jiných, komerčně atraktivnějších aktivit. Hajdovský a Gärtner sondovali zájem jiných vydavatelství, ale tam už nepochodili vůbec. Když přišli na Supraphon s výtiskem časopisu Melodie, kde se singl Jižák zvítězil v hodnocení kritiků, sdělil jim redaktor Miroslav Černý, že si vydavatelství naopak musí vybírat mezi těmi, kdo u recenzentů končí jako nejhorší. Na posledním místě v tom singlovém bodování byla písnička Rangers s Miroslavem Černým. To Manželé chápali, a byli tedy rádi, když Bonton nakonec přece jen zařídil natáčení – v prosinci 1990 ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy. Vedle nových verzí všech devíti písniček z kazety Je to vono se na něm ocitly i nahrávky dvou starších skladeb z dob Švehlíku a začátků Manželů. K těm rapům se ale opravdu moc nehodily.

Jižák vyšel v květnu 1991, recenzenti album hodnotili vcelku pozitivně. Časopisy Rock & Pop a Melodie, hvězdičkující ve škále 1–5, oznámkovaly Jižák v překvapivé shodě: v obou mělo album průměr 3,6. Dávní příznivci z řad kritiků o Manželích psali s neslábnoucími sympatiemi, avšak nikoli bez trochy rozpaků. Třeba Vojtěch Lindaur v Rock & Popu číslo 18, 1991: „Jižák je (a patrně zůstane) jedinou opravdovou českou deskou žánru se vším, co k rapu patří a ještě s tím českým navíc. Obohatit styl, to se v tuzemské historii populární hudby přihází jednou za dekádu. PS: Kuchyňská verze se mi líbila víc. Master tape však byl pořízen na magnetofonu B 73 a přepis na desku či dokonce CD byl nemožný.“

Neznám nikoho, komu by se nově natočený Jižák líbil víc než původní kazeta. Když jsem v létě 1991 za účelem pořízení interview Lesíka zas jednou navštívil, necítil jsem potřebu své zklamání nijak tajit. Sice se mnou trochu polemizoval, ale takovým svým laskavým způsobem, v němž je obsažen vyrovnaný nadhled jeho šlechtických předků z Ukrajiny i rezignované vědomí, že opravdový úspěch je mu beztak provždy odepřen. Však se taky rozhovor, který jsme tehdy pro Melodii stvořili, jmenoval Všichni hrajou dobře, jen my pořád špatně. A všechno jako by tehdy dávalo jeho skepsi za pravdu. Sestava Manželů se sice od dubna 1991 konsolidovala – Radek Podroužek, s nímž měli Hajdovský a Gärtner v průběhu roku 1990 řadu sporů, odešel hned po natočení Jižáku. Nahradil ho Jiří Urubek, který do kapely dobře zapadl, koncertů však pořád mnoho nebylo. Prodej Jižáku mělo podpořit hostování Manželů na turné Pražského výběru (24. května – 7. Července 1991), ale publikum bylo převážně lhostejné, občas dokonce pískalo, třeba při provokativní parodii Pražák, ten je tuhej. Hajdovský v té době ztratil zaměstnání, a tak si řekl, že se přece jen zkusí živit hudbou. Po pár letech se však k povolání vychovatele vrátil. Mirek Gärtner byl opatrnější a zůstal zaměstnancem Pohřební služby. S Hajdovským se stejně nakonec pohádali a přestali spolu nejen hrát, ale i mluvit.

Lesík přesto své muzikantské aktivity nečekaně zesílil. Roku 1993 s Pavlem Richterem a Ivanem Pavlů obnovil Švehlík, se svou sestrou Kateřinou začal hrát adaptace židovských písní ve skupině Ester. Repertoár Manželů z roku 1988 Hajdovský natočil bez Gärtnera na sólové album Už hoří svíce (1996). V témže roce pod svým jménem realizoval i album s názvem Manželé, obsahující písně, které částečně vznikly už koncem osmdesátých let jako plánovaná šestá kazeta dvojice. V září 1997 Bonton znovu vydal Jižák, tehdy už několik let vyprodaný. U příležitosti reedice si Hajdovský v klubu Rock Café zas jednou rapový repertoár zahrál: i tentokrát bez Gärtnera. Doprovodili ho kolegové ze Švehlíku Martin Vik a Stanislav Černý. Bonton se pak sloučil s českou pobočkou Sony Music, kde měli Manželé příznivce v osobách Aarona Kirtze a Vojtěcha Komárka. Tak vznikla myšlenka remixového alba Kamufláž/Jižák ’84 vs. ’99. Patnáct let starých písniček se chopila nová muzikantská generace: Peneři strýčka Homeboye, Coltcha, Strictly Orange, Trosky, Blow, S.C.R.U.F.F.A., Ecstasy Of Saint Theresa, Skyline Syndicate, WWW, Švihadlo. Hajdovský znovu natočil všechny vokály a do bookletu s vyrovnaností sobě vlastní napsal: „Remixy se dělají, ale aby měl někdo celou desku remixů, to nebývá tak běžný. To je pro mě velká pocta a bude to asi tím, že si ji opravdu zasloužím!“ Vedle předělávek obsahovala Kamufláž i tři nahrávky z roku 1984 – Prachy, Je to vono a Jižák. Dopadlo to trochu rozporuplně, jak to ostatně u podobných projektů bývá. Každopádně se o Manželích zase trochu začalo psát a Lesík tedy měl příležitost osvětlovat zdroje své tvorby. Na zvědavou otázku Lidových novin – „Příběhy v textech z Jižáku jste slyšel vyprávět, nebo je to fikce?“ – rozšafně odpověděl: „Úplná fi kce. Konkrétní případy a jména jsou vymyšlené. Jedině snad text o UFO nad Jižním Městem je pravdivý.“ Kamufl áž potvrdila, o čem rapoval Chaozz o tři roky dříve – „Zasloužej si respekt, i když úspěch neměli/lidi tenkrát na hip hop připravený nebyli“. Hajdovský se s Gärtnerem se později smířili a dnes už zase vystupují, hraje s nimi také bubeník Ivan Pavlů. A pořád jsou tématem úvah, jaké vlastně je jejich místo v dějinách českého rapu.

Ať je to jak chce, je to prostě dobrá hudba. Za těch 24 roků, které uplynuly od doby, kdy jsem si od Lesíka z Jižáku kazetu Je to vono odvážel,mě nikdy neomrzela. V posledních letech jsem k vydání na CD marně přemlouval několik vydavatelů, nakonec pomohla dotace Ministerstva kultury. Oproti původní kazetě jsem si dovolil přeskupit úvodní písničky – tehdy byly v pořadí Prachy, Jižák, Je to vono. Ale Jižákem to všechno začalo, a tak by jím měl začínat i tento disk. Jinak to je stejné, jak to Manželé v letech 1984–1985 vymysleli a natočili. Je to vono.

Sleevenote k albu "KDE JSME ZŮSTALI":

Když se v roce 1988 Manželé sešli k domácímu zaznamenání deseti nových skladeb, vznikla jedna z jejich nejlepších nahrávek, ale zároveň šlo o počin velmi introvertní a v kontextu dosavadní tvorby vlastně nenápadný. Na svých předchozích čtyřech kazetách totiž Alexandr Hajdovský a Miroslav Gärtner stále překvapovali něčím novým, nikdy se nevraceli k vyzkoušeným hudebním postupům. Kolekce melancholických písniček teď zněla velmi dotaženě, Manželé využili mnohé pro ně dosud neobvyklé aranžérské postupy, přizvali si několik hostů. Ale nic opravdu přelomového v tom nebylo.

Skupinu v jejích začátcích skutečně tvořily dvě manželské dvojice - Lesík a Mirka Hajdovských, Mirek a Aranka Gärtnerovi. Debutová kazeta Manželé I (1982) obsahovala písničky, které zčásti vznikly ještě pro folkrockový soubor F.O.K., koncertující v letech 1974-1979. Druhá kazeta Manželů byla instrumentální a jmenovala se Kluci hrajou líp než holky. Skutečně ji nahrála jen mužská část původní sestavy. Třetí album vzniklo v létě 1983 a neslo název Ruská deska: instrumentální skladby na motivy ukrajinských lidových písní doplňovaly příběhy, které napsal Lesík, jeho matka je přeložila do staré ruštiny a navyprávěla.

V letech 1984-1985 byla natočena rapová kolekce Je to vono, která vzbudila velkou pozornost a zůstává nejznámějším dílem Manželů. Dodnes si Manžele mnozí s rapem ztotožňují, ale ve skutečnosti to byla jen krátká etapa. Zato písně, které byly v neoficiální distribuci šířeny jako kazeta Manželé 88, ukazovaly Hajdovského v jeho nejvlastnější podobě; přes neustálé výlety do nejrůznějších hudebních oblastí je totiž Lesík ve své podstatě folkrockový písničkář.

V nových skladbách Lesík opět zhudebňoval texty svých dávných spolupracovníků, stejně jako to dělával v F.O.K. Hajdovský sice předtím na Je to vono napsal pět textů z devíti, ale to byla spíš náhlá inspirace, jinak se za textaře nikdy nepovažoval. Václav Jelínek hrál v sedmdesátých letech s F.O.K. a už tehdy Lesíka svými texty zásoboval. Nahrávalo se u kamaráda Vladimíra Kraupnera na upravený přístroj Tesla B 113, což tehdy sice byl nejnovější běžně prodávaný cívkový magnetofon, ale samozřejmě nešlo o žádný technický zázrak. Nahrávka byla cílem všeho muzikantského snažení: Manželé totiž během osmdesátých let nikdy nevystupovali.

Kazeta Manželé 88 se setkala s uznáním, Vojtěch Lindaur ji tipoval na udělení ceny Mladého světa Bílá vrána za rok 1988, a odůvodnil to slovy: „Nová deska-kazeta obsahuje deset písniček, v nichž jako by se Lesík vracel do doby neobvyklých komorně laděných skladeb F.O.K., jenže poučený světovým hudebním vývojem v osmdesátých letech. Snad poprvé tu naplno vyniká Hajdovského hlas, prostý jakékoliv manýry, slovansky zvučný, přesto plný pokory a zvláštní naléhavosti. Neznám druhý takový. Skladby jsou založené na zpěvné melodii, aranžmá asketicky čistá: syntetizátory, automatické bicí apod. konečně jednou slouží člověku, tu a tam je ozvláštní vytí živé trubky. Nic nepřebývá. Je to nezařaditelné a nenapodobitelné.“ Manželé však cenu nedostali, stejně jako o tři roky dříve, kdy byli na Bílou vránu nominováni za kazetu Je to vono.

Když se o Hajdovského a Gärtnera ve změněných poměrech roku 1990 začaly zajímat sdělovací prostředky a vydavatelství, mluvilo se téměř výhradně o Jižáku a dalších rapových písničkách. Jiné nahrávky Manželů působily v té hektické době příliš introvertně; ostatně i Ruská deska, na jejíž vydání podepsali Manželé v únoru 1990 smlouvu s Pantonem, byla vzápětí odmítnuta s odůvodněním, že není tak komerčně atraktivní jako Je to vono. A tak se Manželé nakonec soustředili hlavně na rapový repertoár. Svoje nejnovější písničky na koncertech moc nehráli a nenabízeli je ani žádnému vydavateli.

Manželé měli koncertní premiéru 14. dubna 1990 v kulturním domě Eden, na obnovených Pražských jazzových dnech. Vystupovali jako trio - s Radkem Podroužkem, kterého pak v roce 1991 nahradil Jiří Urubek. V červnu 1990 vydali singl s písničkami Jižák a Je to vono, v květnu následujícího roku album Jižák. Jednoznačný důraz na rapy pociťovali jako svazující; Hajdovský tehdy často opakoval, že hip hop vlastně už vůbec neposlouchá a raději by hrál své nové písničky. Třeba v rozhovoru pro Melodii, který jsem s ním dělal v létě 1991, Lesík řekl: „Manželé 88 je muzika, kterou jsem vždycky dělal, dělám a budu dělat. Jižák je vysloveně odbočka. Svého času mě rap zaujal, chtěl jsem ho zkusit, ale už tehdy jsem věděl, že to pro mě bude jednorázová záležitost.“ Hajdovský a Gärtnerem už ale žádnou další desku nevydali, pohádali se a přestali spolu hrát.

Lesík tehdy měl dost jiných angažmá - s Pavlem Richterem v roce 1993 obnovili skupinu Švehlík, roku 1995 vydali album There's No Time. Roku 1994 Lesík natočil kazetu Kuplety, na níž zhudebnil texty Karoliny Sládkové. Se svou sestrou Kateřinou Tlustou začal hrát adaptace židovských písní ve skupině Ester. Šlo vlastně o připomenutí rodinných kořenů: jejich dědeček, zpěvák Ervín Blass, patřil mezi oběti holocaustu.

Písně z kazety Manželé 88 dlouho zůstávaly stranou, to však neznamenalo, že by o nich nikdo nevěděl. Jedním z Lesíkových příznivců byl Petr Soukup, majitel kolínského vydavatelství Zóna. První sólové album Lesíka Hajdovského se tedy stalo jednou z položek nikterak rozsáhlého, ale velmi hodnotného katalogu Zóny. Lesík mi to v létě 1996 v rozhovoru pro časopis Uni popisoval takto: „Napřed jsem si říkal, že to celé natočím na počítači, pořídil jsem i demosnímek, ale pak mě Petr Soukup přivedl na myšlenku nahrát album akusticky. Celé jsem to teda přearanžoval, největší práce byla sehnat tolik muzikantů. Většinou jsou to studenti konzervatoře. Organizačně to bylo hrozné, nebyli jsme schopni sejít se na nějaké zkoušky, vodil jsem je do studia jednoho po druhém. Původně jsem to chtěl dělat naráz a živě, ale to zařídit nešlo.“

Album Už hoří svíce bylo natočeno v květnu a červnu 1996 ve studiu Ketron, vyšlo v listopadu, s velmi pěkným obalem Ivana Prokopa. Z deseti skladeb z původní kazety bylo vybráno osm: Lesík vynechal Přestože a ABCD, nahradil je písničkami Slova a Podoba tvých rukou. Mirek Gärtner se nahrávání nezúčastnil, místo něj byl ve studiu kontrabasista Šimon Kymbal. Z původní sestavy tu zůstali Verunka Janoušková na zobcové flétny a Mirek Zembala na trubku, nově byli přizváni klarinetista Jakub Jilemnický a fagotista Petr Jelínek (syn Václava Jelínka, který napsal většinu textů). Vokály nazpívaly Lesíkova manželka Mirka a sestra Kateřina Tlustá.

Recenze byly vesměs příznivé. Vladimír Vlasák (Mladá fronta Dnes, 30. listopadu 1996) napsal: „Hudba Lesíka Hajdovského, nahraná kytarami, trubkou, kontrabasem, zobcovými flétnami i klarinety, je úmyslně nenápadná. Pomocí táhlých sól, drobných motivů nebo decentní orchestrace se vplétá do slov, jako by nechtěla rušit jejich vyznění: spíše je před posluchači rozevírá a má zásluhu na tom, že písně dýchají zcela přirozeně. Pod muzikantskou střízlivostí se skrývá mnoho pocitů či emocí, které při opakovaném poslechu vystupují z hlubin. Pomíjivost, tíseň, nevysvětlitelnost, bytostnost nebo zoufalství, vyjádřené poraněným zpěvem Lesíka Hajdovského, dostávají až hmatatelnou podobu.“

Ke koncertnímu provedení alba však už nedošlo; ani po jeho vydání se totiž muzikanti nebyli schopni sejít. Hajdovský tehdy vystupoval se Švehlíkem, Ester a Extempore, roku 1996 vydal ještě jedno sólové CD, nazvané Manželé (cyklus písniček o manželství, který v podstatě vznikl už v roce 1989). S Ester vydal celkem tři alba: Tobě, Jeruzaléme (1996), Šalom, přátelé (1998) a Der Jiddische Samowar (2000). Pod hlavičkou Lesík Hajdovský & Manželé vyšlo v roce 2000 album Namaž mi, Miruš...

Repertoár z roku 1988 stále patří k tomu nejlepšímu, co Lesík Hajdovský kdy udělal. Album Už hoří svíce se sice velmi povedlo a bylo důstojnou prezentací Hajdovského písní, ale to přitom neznamená, že by mohlo původní nahrávku Manželé 88 plně nahradit. Některé písně se po aranžérské stránce velmi liší, hlavně však postrádají neopakovatelnou původní atmosféru. Proto jsme se rozhodli nahrávku v autentické podobě vydat. Pořadí skladeb je stejné jako na původní kazetě, album jsme však nově pojmenovali podle písničky Kde jsme zůstali.

Jaroslav Riedel, červen 2009

Vloženo: 30.12.2014, martin