Byl rok 2010 a Lukáše čekalo jisté životní jubileum. „To asi něco znamená“, pomyslel si a nekontrolovaně přidal plyn na hořáku svého horkovzdušného balónu, až kotevní lana zapraskala, jak byla napnutá. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby se zase mohl s někým proletět. Ne sám, to už ho popravdě omrzelo. Chtěl zase zažít tu týmovou spolupráci, kdy jeden odhazuje zátěžové váčky a hlídá letovou výšku, zatím co druhý se stará o hořák, plyn a optimální vztlak a další třeba komunikuje s větrem, aby domluvil směr letu... Jak tak trávil další volné odpoledne v koši svého balónu, opět zahlédl Kubu, jak jde kolem s hořákem na zádech… „Hm, no jo, ten aspoň nelítá sám. A je dobrej“, pomyslel si. Lukáš ho však ze studu nikdy neoslovil. Byl to naopak Kuba, který musel na jednom leteckém dni přijít za ním a dát se do řeči. Ti dva si měli vskutku o čem vyprávět. Každý popisoval své vybavení, zejména pak hořáky, samotné balóny a koše, u kterých vedli vášnivé diskuze o výhodách a nevýhodách pravého ratanu, a zda-li je lepší impregnační metoda olejováním či jen napařovací lázeň. Nicméně probírali i detaily jako např. palivové lahve, ventilátory, kotevní lana a samozřejmě své oblíbené vduchoplavce. Lukáš obdivoval především Jakubovu zručnost a přesnost, Kuba zase Lukášovy navigační schopnosti a smysl pro harmonický let. Bylo tedy zřejmé, že ti dva se spolu museli proletět. Spojili své vybavení a přibrali k sobě ještě mladšího Oťase, který dostal za úkol nastavit správný rytmus dávkování plynu a taky Báru, která byla Lukášovi velice blízká svým lyrickým pojetím letu. Ještě v roce 2010 uskutečnili svůj první společný let a dali okolním vzduchoplavcům i fanouškům vzduchoplavby vědět o své existenci.

Z jara příštího roku, však Kuba nečekaně odchází, aby se mohl věnovat výhradně svému domovskému týmu (Nil). Balónu tak trochu došel plyn, ale posádku rychle doplnil Míra, který se k lítání vrátil po 10 letech a situace v posádce se stabilizovala. Po drobných problémech s vybavením se vše zdálo být v pořádku, nicméně o několik měsíců později odešel pro změnu Oťas, který dostal nabídku plavit se s maminčinými andílky (Mother’s Angels), což se mu zdálo velice lákavé. Na jeho místo naštěstí rychle přišel výborný Ondra a koncem roku 2011 bylo vše zase OK. Pocit překonání těchto překážek vyústilk velmi úspěšnému roku 2012, kdy se vydařilo mnoho krásných letů, a to dokonce bez deště a navíc i s přívlastkem několika ocenění! Nejprve se podařilo vyhrát poličského Skřivana a tedy účast na prestižním lokálním festivalu Rockoupání. Zanedlouho poté jsme pak zvítězili i Hudební lize města Pardubic (v tuhle chvíli asi vystoupíme z toho balónu zpátky na zem a pro další zápisky budeme
již pouhou hudební kapelou), což nás posílilo asi nejvíce, proto jsme vděční organizátorům i porotcům a moc děkujeme! Na této vlně jsme se svým indie-grunge surfem stihli sjet pár dalších pěknejch akciček jako např. tardiční undeground festival Magorovo Vydří, fesťáky Respect Session u Dobrušky, žambereckou Orlickou bránu, Rosničku ve Svitavách, parádní akci v Rock Café či benefiční On The Road. Pro nadcházející rok 2013 jsme měli jasný úkol
- nahrát debutové CD. Což se nám vlivem několika faktorů (zejména časové vytíženosti studia) nepodařilo a CD vychází až o rok později, na podzim roku 2014. Za tu dobu však vzniklo několik nových a pro vývoj kapely
zásadních skladeb, takže v momentě, kdy budem křtít dlouho očekávanou desku už vlastně máme 90% materiálu na tu další :)

Vloženo: 17.11.2016, martin