Kořeny Budoáru staré dámy sahají do roku 1998, kdy zakladatelka kapely, Marta Svobodová, dostává od Ježíška elektrickou kytaru. Už ji nestačí zpívat u táboráku a tak přiměje bratra, Štěpána Svobodu, aby ji ve sklepě doprovázel na kýble a kanystry. Zakrátko, po vzoru oblíbených rockových kapel, sestavu doplňují o baskytaristku Dášu Matějíčkovou a sólového kytaristu Jaroslava Matějíčka. Zatím bezejmenná kapela koncertuje na besídkách v obci Kohoutovice. Potřeba domluvit se na názvu skupiny vrcholí v okamžiku, kdy babička a učitelka Matějíčková před vystuopením v tělocvičně představí svým žákům mladé rockery jako "Vnoučátka". I babička Svobodová výrazně ovlivňuje dospívání svých vnoučat (V sobotu i v Neděli, Pomsta neuklízecí kozeně) a tak kapela přijímá název „Budoár staré dámy“, podle toho jakým způsobem babička označuje svůj pokoj. Velkorysí rodiče Svobodovi vyklízejí garáž, snášejí stížnosti sousedů a dětem kupují bicí a komba "aby se kreativně vyblbli". V obou sourozeneckých dvojicích v kapele dochází k častým sporům o to, kdo hraje hůř, přestože všichni ovládají své nástroje pouze intuitivně. Situace se mění příchodem školené houslistky a zpěvačky Evy Svobodové, která na zkouškách nejen fyzicky brání očnímu kontaktu sourozenců, ale i zvukově garážovou kapelu povyšuje do prvního patra. Tehdy se první kritici začínají vyjadřovat o Budoáru jako o kapele nějak "alternativní".

Přelom nastává v roce 2001, kdy Budoár staré dámy vyhrává v soutěži "Malá alternativa", záhy získává cenu "Objev roku" a "Hlas roku" v anketě Freon Freemusic. Jsou uvytržení. Podpořeni těmito úspěchy jim vydavatelství Indies nabízí spolupráci. Rodiče s koncertováním nezletilých svolí s příslibem, že dostudují střední školu. Na místo kytaristy Jaroslava Matějíčka přichází tříprstý Ondřej Klíč. Kapela se poprvé ocitá ve studiu (dnešní studio Indies) a plně vyčerpává nejen výhod vícestopého nahrávání, ale zejména schopností trpělivého mistra zvuku Broňka Šmida. Vzniká tak silné pouto, že už kapela nikdy nechce nahrávat jinde. V roce 2002 vychází u Indies první oficiální a živelné album "Na hraní". Stěny zkreslených kytar, křik a exprese. Obal je opravdu na hraní - s magnetkami, které se nikdy nespojí. Marta zhudebňuje texty spolužačky Kláry Mazlové (Usnul dub nad stádem hub, Myslitelé, S křídly za hlavou), vlastní protesty a poezii, kterou najde v domácí knihovně rodičů fyziků. Ve výprodeji knih si najde a na dlouho zamiluje verše básníka Karla Šiktance (Kostičkama na kost, Stříbrná svatba, Prosvícená). Kapela je vržena ze zkušebny o výměře 3 x 2,5 m2 na velká pódia letních festivalů v ČR, cestuje do Německa, Rakouska a Holandska. Své posluchače získává svou naivitou, ženskou dravostí a odvážnou angličtinou.

V roce 2005 vychází u Indies další deska "My o vlku" s třemi videoklipy a jedním dokumentem. Skladatelským rukopisem na novou desku kromě Marty přispívají i houslistka Eva a kytarista Ondřej. Album je náladové, pestré a je zněj cítit kolektivní duch. Vydavatelství kapele zajišťuje vystoupení v médiích, což ovšem její pověst (díky komunikační neobratnosti členů) spíše zhoršuje. Kapela např. v plné sestavě absolvuje rozhovor v malém studiu rádia, kde stísněnému tazateli odpovídají zásadně všichni a zaráz. Z jiného rozpačitého výstupu v televizi členové prchají, když se moderátoři nedívají. Kapela „jde do sebe“ a přestože čím dál více trénuje, na otázky "jak dlouho hrajete" stále odpovídá:"3 měsíce". Po osmi letech to začíná být podezřelé. Marta odjíždí poprvé na delší dobu studijně na Island, kde hraje své písně na ulici. Kapela má naplánované samostudium a udržovací zkoušky.

Po nahrávání části nové desky odchází kytarista Ondřej Klíč. Kapela se potřebuje vypořádat se zakletým postem kytaristy, který se jim neustále střídá. Pozvou tedy Filipa Sokola na klávesy, který se výrazně podepíše na desce "Dobrou noc, světlo", která vychází v roce 2008 u IndiesScope. Na nahrávce spolupracuje i kytarista Jiří Raiterman, který s kapelou v tomto období i živě vystupuje. „Dobrou noc, světlo“ je zamyšlené, osobní, kompaktní, převážně s texty Marty Svobodové. Budoár je pozván na festival středoevropské kultury v Londýně, kde se objevuje vedle takových hvězd jako je Peter Nagy, s nímž se potká a vášnivě fotografuje v letadle. Kapela taktéž představuje svoji tvorbu v Turecku. Největší úspěch ovšem sklízí do repertoáru neuváženě zařazení "Slavíci z Madridu".

V životě členů se objevují jiné priority. Z kapely po deseti letech odchází baskytaristka Dáša a houslistka Eva. Hroutí se obraz ze 3/5 dámské kapely, kde zůstávají pouze zakládající sourozenci Marta a Štěpán. Existence Budoáru sténá tence „Dál hrát? Nebo toho nechat?“ Opuštění sourozenci Marta a Štěpán odehrají několik koncertů v nemotorném duu a řeknou si „Takhle to nejde.“ Obklopují se třemi šikovnými muzikanty: Tomáš Doležal, který hostoval na jejich deskách a spolupracoval na výrobě videoklipů, přináší do kapely nový zvuk v podobě dechového midi-kontroleru, Marek Laudát přichází s kytarou a Tomáš Ergens s baskytarou. Kromě zvuku kapely se mění i styl práce ve zkušebně. Aranžmá skladeb vznikají společně. Z diktátorského režimu frontmanky se kapela dostává k takřka-demokracii, díky čemuž jsou skladby prokomponovanější a promyšlenější. Důkazem je nové album Láva, které Budoár na podzim roku 2012 vydává.

Během roku 2016 dochází ke změně obsazení bicích a tím k dalšímu přílivu nových přístupů. Bicí nástroje obsazuje Ladislav Šiška. Kapela nejen tím hudebně zraje, duchem a vystupováním však zůstává mile amatérská. Snad proto, že se hudbou neživí, že nehrají dost, ale že jim hudba zůstává pro radost.

Vloženo: 16.03.2017, martin