I.
Listy se máčí v kaluži vody, jak poslední měsíce rozpíjí čas.
Těžce hledáme způsob, jak rozfoukat uhlíky naděje v nás.
Ráno studený, jak dlažba ulice, autobus přijíždí, ty jedeš na směnu.
Tak jak lehce my dýcháme, ty lehce pomáháš nezištně druhému.
Poslední měsíc máš kruhy pod očima, ze rtů ti zmizela růž.
I tak krásná jak princezna ze Sáby, doma tě očekává tvůj muž.
Na stole zůstaly sklenice od vína, mluvilas o tom, že skeptici nevnímaj.
Tu bolest, co není před jejich očima, co myslí si mlčící většina?!
Dáváš nám péči, kde bereš tu sílu teď dávat jí dál?
Víš, že není to o tom, co ty by sis přála a co bych ti přál.
Právě čekáš na vizitu, podáváš snídaně, omýváš těla.
Stálá jak kapka potu, co pod maskou pomalu kane ti z čela.
Ref.
Někdy máš strach, že už nic není jak dřív.
Že na miskách vah smutek převáží smích.
A někdy zapomínaj říkat ti jak báječná jsi.
Neodvrátíš tvář, pomáháš, i když neprosí.
Nesmíš to vzdát!
Neodvrátíš svou tvář.
Nesmíš to vzdát!
Ne, Nesmíš to vzdát!
II.
Vidím, jak po práci leháš si do vany, snažíš se ulevit mysli i tělu.
Světla ze špitálu svítí, sanitky vozící osudy přijíždí v šeru.
Únava vpíjí se do vody, skrz konce prstů vychází ven.
Už ani nevíš, co je to spánek, čas se slívá, jakej je den.
Někdy máš chvíle, kdy chtěla bys zmizet, na chvíli slyšet šumění moře.
Opustit šedivý stěny, kam se už týdny vpíjí jen smutek a hoře.
My vidíme čísla, ty vidíš tváře, tobě naslouchám, ne slovu lháře.
My sledujem grafy, ty jejich jména, život je jeden, jaká je cena?
Kdyby svět lehl popelem jak Pompeje, něha je poslední z jistot.
Že neskončí navždycky jen jako chladný, opuštěný, studený místo!
Ale tam kde já vidím jen tmu, ty vidíš světlo puklinou ve zdi.
Žít, dýchat, milovat, to je ten zázrak, který teď znamená štěstí.
Listy se máčí v kaluži vody, jak poslední měsíce rozpíjí čas.
Těžce hledáme způsob, jak rozfoukat uhlíky naděje v nás.
Ráno studený, jak dlažba ulice, autobus přijíždí, ty jedeš na směnu.
Tak jak lehce my dýcháme, ty lehce pomáháš nezištně druhému.
Poslední měsíc máš kruhy pod očima, ze rtů ti zmizela růž.
I tak krásná jak princezna ze Sáby, doma tě očekává tvůj muž.
Na stole zůstaly sklenice od vína, mluvilas o tom, že skeptici nevnímaj.
Tu bolest, co není před jejich očima, co myslí si mlčící většina?!
Dáváš nám péči, kde bereš tu sílu teď dávat jí dál?
Víš, že není to o tom, co ty by sis přála a co bych ti přál.
Právě čekáš na vizitu, podáváš snídaně, omýváš těla.
Stálá jak kapka potu, co pod maskou pomalu kane ti z čela.
Ref.
Někdy máš strach, že už nic není jak dřív.
Že na miskách vah smutek převáží smích.
A někdy zapomínaj říkat ti jak báječná jsi.
Neodvrátíš tvář, pomáháš, i když neprosí.
Nesmíš to vzdát!
Neodvrátíš svou tvář.
Nesmíš to vzdát!
Ne, Nesmíš to vzdát!
II.
Vidím, jak po práci leháš si do vany, snažíš se ulevit mysli i tělu.
Světla ze špitálu svítí, sanitky vozící osudy přijíždí v šeru.
Únava vpíjí se do vody, skrz konce prstů vychází ven.
Už ani nevíš, co je to spánek, čas se slívá, jakej je den.
Někdy máš chvíle, kdy chtěla bys zmizet, na chvíli slyšet šumění moře.
Opustit šedivý stěny, kam se už týdny vpíjí jen smutek a hoře.
My vidíme čísla, ty vidíš tváře, tobě naslouchám, ne slovu lháře.
My sledujem grafy, ty jejich jména, život je jeden, jaká je cena?
Kdyby svět lehl popelem jak Pompeje, něha je poslední z jistot.
Že neskončí navždycky jen jako chladný, opuštěný, studený místo!
Ale tam kde já vidím jen tmu, ty vidíš světlo puklinou ve zdi.
Žít, dýchat, milovat, to je ten zázrak, který teď znamená štěstí.