Byla ze tří dětí,
ale mámu dělaly jí ségry,
hádky, zima v kuchyni,
to byl její vesmír.
Nezná tátův dotek,
nezná ho ani z fotek,
zná jen mámy smutek,
prý snad v mládí utek.
Vypadá zanedbaně,
ať jde do pomocný školy
a tak poslušně šla,
kdo by se za ní bouřil.
Ve škole motivace nula,
lepší tam nebýt.
Úspěch po ní nechtěli,
tak hlavní bylo přežít.
Učitelka na ni křičí,
ona mlčí, však to znáš.
Nechává dopadat slunce
přes žaluzie na svou tvář.
Nikdo se nezajímá,
jaký hýčká sny a touhy.
Nikdo jí neřek, jak se chovat,
až začne bloudit.
Bavilo jí malovat, barevný stěny v pokoji,
touha uniknout ze světa a nebo co to je?
Tak co to je?
Fantazie, lék.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.
Se svým talentem neměla ale za kým chodit.
Nedostatek lásky rychle nahradily drogy.
Realita malejch měst, pivo versus piko.
S tím druhým líp zapomeneš na bolest a ticho.
Víš, to jsou ty pocity, takovejch je víc,
ztracená v perfieriích jak čáry ve dlaních.
Víš, když zavře svoje oči, může lehce snít.
Každej máme svoje právo na štěstí.
Těžko hledat smysl, když nevíš, co může přijít.
Těžko najít lásku, když v sobě nemáš klid.
V šestnácti ale pochopila, kde je její síla.
Dokonce starší chlapi se už na ni jinak dívaj.
Zpočátku se děsila, rychle si na to zvykla.
Peníze nutně potřebuje, takže neodmítá.
V malým městě si bohužel všichni viděj do oken,
byl čas sbalit tašku a vyrazit do neznáma ven.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.
Velký město, všechno jinak, Praha byla jejím snem.
Práce není, peněz málo, draze je tak vykoupen.
Závislá v garsonce, jedna plus samota jak svět.
Němota když se jí dotýkaj, spoří na štěstí.
Hraje vzrušení, rty na těla, ví, jak to má dělat.
Když odchází, snaží se smýt pocit neřesti.
Občas se směje, cítí štěstí, občas brečí a chce zemřít.
Mění se to často, kde jsi, Bože, zůstal, táto?
Soudí se nám lehce, když se nám to zrovna hodí.
Už nevidíme tváře těch, co za ní často chodí.
Možná mě tady zastavíš a řekneš, prosím, stůj.
Nechám si ujít konec, tuším, jak to dopadlo.
Možná že právě teď jde krajinou, vlasy jí vlajou,
v jedný ruce dítě a všechno zlý je stranou.
Možná tahle story nemá konec, který by sis přál.
Co si o tom myslíš, rozhodni se radši sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.
ale mámu dělaly jí ségry,
hádky, zima v kuchyni,
to byl její vesmír.
Nezná tátův dotek,
nezná ho ani z fotek,
zná jen mámy smutek,
prý snad v mládí utek.
Vypadá zanedbaně,
ať jde do pomocný školy
a tak poslušně šla,
kdo by se za ní bouřil.
Ve škole motivace nula,
lepší tam nebýt.
Úspěch po ní nechtěli,
tak hlavní bylo přežít.
Učitelka na ni křičí,
ona mlčí, však to znáš.
Nechává dopadat slunce
přes žaluzie na svou tvář.
Nikdo se nezajímá,
jaký hýčká sny a touhy.
Nikdo jí neřek, jak se chovat,
až začne bloudit.
Bavilo jí malovat, barevný stěny v pokoji,
touha uniknout ze světa a nebo co to je?
Tak co to je?
Fantazie, lék.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.
Se svým talentem neměla ale za kým chodit.
Nedostatek lásky rychle nahradily drogy.
Realita malejch měst, pivo versus piko.
S tím druhým líp zapomeneš na bolest a ticho.
Víš, to jsou ty pocity, takovejch je víc,
ztracená v perfieriích jak čáry ve dlaních.
Víš, když zavře svoje oči, může lehce snít.
Každej máme svoje právo na štěstí.
Těžko hledat smysl, když nevíš, co může přijít.
Těžko najít lásku, když v sobě nemáš klid.
V šestnácti ale pochopila, kde je její síla.
Dokonce starší chlapi se už na ni jinak dívaj.
Zpočátku se děsila, rychle si na to zvykla.
Peníze nutně potřebuje, takže neodmítá.
V malým městě si bohužel všichni viděj do oken,
byl čas sbalit tašku a vyrazit do neznáma ven.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.
Velký město, všechno jinak, Praha byla jejím snem.
Práce není, peněz málo, draze je tak vykoupen.
Závislá v garsonce, jedna plus samota jak svět.
Němota když se jí dotýkaj, spoří na štěstí.
Hraje vzrušení, rty na těla, ví, jak to má dělat.
Když odchází, snaží se smýt pocit neřesti.
Občas se směje, cítí štěstí, občas brečí a chce zemřít.
Mění se to často, kde jsi, Bože, zůstal, táto?
Soudí se nám lehce, když se nám to zrovna hodí.
Už nevidíme tváře těch, co za ní často chodí.
Možná mě tady zastavíš a řekneš, prosím, stůj.
Nechám si ujít konec, tuším, jak to dopadlo.
Možná že právě teď jde krajinou, vlasy jí vlajou,
v jedný ruce dítě a všechno zlý je stranou.
Možná tahle story nemá konec, který by sis přál.
Co si o tom myslíš, rozhodni se radši sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a šanci od života mám.
Každej má svý tajný místa,
kam smí vkročit jen on sám.
Občas snívám, že jsem jiná
a další šanci mám.
Lítost nečekám.