Bílá

Svítá, jako zázrakem svítá,
tichem rozjel se výtah,
kamsi do patra níž.
Ráno vstává a mává
křídly na roletách,
hleď už den začíná.

Bílá, včera náhle tu stála,
skoro dýchat se bála
a já pozval ji dál.
Dívka bílá, či víla ze sna
utkaná tvář,
důvěrná i neznámá.

Bílým žárem, bílý jas,
pak náhle v nás zažeh právě.
Náruč světla, touhu která vzlétla
jak pták, co hnízdil v trávě.

Zůstaň, chtěl jsem zavolat zůstaň,
rychle zamkla mi ústa,
horkým zámkem svých rtů.
Slova váznou a prázdnou nocí
na dlažbě zní
klapot bílých střevíčků.

Znám tvá ústa, sítě řas,
i lásku v nás, bránu k hvězdám.
Chvátal čas, já zapomněl, že neznám
a musím znát tvé jméno.

Bílá, dám ti jméno jsi bílá,
není na světě síla,
co mě zastavit smí.
Já tě najdu i kdybych na kraj
světa šel sám, chci tě mít,
přísahám.