Krausberry vyjde best of 31

31 nejlepších kousků pro 31 kapelových let vychází 15. 5.

Jejich koncerty jsou proslulé svou energií už po několik generací, jejich hudební rukopis dobře rozpoznatelný, stejně jako vtipná ironie jejich textů. Krausberry - kapela s na svůj věk relativně skrovnou diskografií, ale o to nabitější písněmi, jež utkví na první dobrou. Písněmi, které se 15. května - ne náhodou v den kulatin frontmana a vrchního autora Martina Krause - dočkají svého best of vybraného z nahrávek z let 1987 až 2007 v symbolickém počtu 30 + 1, označujícím kapelové výročí.

"Nejdřív to byl dlouhatánskej mejdan, pak jsem měl pocit, že máme hrát líp a líp, sehnal skvělý muzikanty a hráli jsme líp. Pak jsem přišel na to, že je to blbost, a že je správně, když je hraní mejdan, protože to tak cítím. A stejně každej, kdo je trochu při smyslech, pozná, když se stylizujete někam, kam nepatříte. Takže jsme se vrátili v polovině devadesátých let k původnímu přístupu k hraní. Jenom je to stále náročnější vzhledem k našemu věku, ale zatím to jde," ohlíží se Kraus za historií kapely, která vznikla v létě 1984 po jeho vyhazovu z Bluesberry Petara Introviče a název jí dal basák původní sestavy,"jinak lyrický a melancholický folkař" Zdeněk Vřešťál.

Chronologicky řazená sestava písní, které pečlivě vybral sám Kraus, je od Ohníčků po Můstek na disku prvním a od Emila k Nastydlé na tom druhém přehlídkou poctivé kytarovky s řádným podílem rhytm and blues. Je to porce muziky, která spolehlivě obstojí kdykoli díky svému samozřejmému podání a songům, jež ve svých refrénech či názvech nabízeji slova nebo slogany k davovému opakování.

Ostatně fakt, že koncerty Krausberry táhnou fanoušky často klidně i pomalu o polovinu mladší, než je sama kapela, o jejich zásahu na tuzemské rockové scéně vypovídá mnohé. "Jsem přesvědčen, že je to tím, že děláme to, co cítíme, že je naše muzika a necpeme se, kam nepatříme nebo kde nás nechtějí. Ale můžu se mýlit. Třeba jsme se za těch třicet let naučili přece jen trochu hrát...," říká k tomu lakonicky majitel typického, frajersky bluesrockového chrapláku Kraus.

Připočtete-li navíc grafiku obalu v podání kapelového fanouška Karla Halouna, pak je jasné, že jde o výborné poslouchání i pokoukání. Obstojí nejen kvůli své pro Krausberry signifikantní samozřejmosti, ale i díky tomu, že dokazuje, že jejich vliv na českou kytarovou scénu posledního více než čtvrtstoletí je zásadní. Pokud vám ale všechno tohle asociuje bilancování, tak na to rychle zapomeňte, protože - jak na tohle slovo reaguje Martin Kraus - "co skončilo, je pryč. Ale dokud nejsem mrtvej, dá se furt něco dělat."