Mikolas Josef ukazuje, jak může v roce 2015 vypadat DIY cesta. Stojí za ní příběh, osobní odhodlání, nahrávka, která překvapí a famozní videoklip.

Mikolas Josef je zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, producent a režisér svého prvního singlu i videoklipu ke skladbě Hands Bloody. Přestože v říjnu oslaví své teprve dvacáté narozeniny, má za sebou už hodně bohaté životní zkušenosti.

Hands Bloody vzniklo v domácím studiu, které si postavil při studiu střední školy v kůlně za domem. Tam si postavil protihlukové stěny z dřevotřískových desek a na odhlučnění používal staré matrace.

„Nahrávání v profesionálním studiu pro mě v tu dobu bylo nemožné, jak z finančního, tak časového hlediska. Při studiu mi zbývalo jen pár volných večerů a protože jsem z pětičlenné rodiny, nemohl jsem si dovolit hulákat v noci v pokoji do mikrofonu. V kůlně jsem nahrál svoje první demo album, ze kterého jsem nakonec vybral jen Hands Bloody. S mixem a masteringem písničky mi potom zadarmo pomohl můj dlouholetý kamarád Boris Carloff ve svém studiu soundevice.“

Jak už sám název skladby napovídá, Hands Bloody není o těch nejveselejších věcech v životě. „Školu jsem popravdě nesl hodně těžce, zápasil jsem se sebevědomím a sociofobií, postupem času jsem si vypěstoval neurózu a pravda je, že na mě potom chodily už dost černý myšlenky. To se vše se v Hands Bloody odráží.“

Popisuje Mikolas, kde se vzala jeho zpověď v singlu. Než však došel k nahrávání vlastních věcí, tak zvládl celkem dlouhou a nelehkou cestu. Ta vedla přes módní přehlídková mola v Miláně, kde například fotil editoriál pro Pradu či chodil přehlídky v Praze pro značky jako Diesel nebo Replay, až po mytí záchodů v kancelářích a objíždění Evropy s kytarou a hraní po ulicích Osla, Vídně, Zurychu nebo Hamburgu. Díky tomu získal potřebné ostruhy a další inspiraci pro svou tvorbu.

„Hraní na ulici s kamarádem Jakubem Ondrou mě jako člověka i hudebníka nesmírně posunulo a mělo své úspěchy. Byly časy, kdy jsme na ulici hráli třeba i před 400 lidma. Hodně mi to pomohlo se psychicky srovnat a dělám to s láskou dodnes.“ dodává Mikolas.


Společně s hudbou a textem si Mikolas nahrává i všechny nástroje, které jsou ve skladbě slyšet a sám si je i produkuje. „Zjistil jsem, že nesnesu kompromisy. Každý producent, se kterým jsem kdy v minulosti spolupracoval, měl na moje skladby větší nebo menší vliv a já nakonec odcházel domů s verzí songu, která se mi nelíbila. V patnácti letech jsem se začal učit produkovat a nahrávat si věci sám. Nějakou dobu to trvalo, ale teď jsou moje věci čistým zrcadlem mě samotného. A v tom jsem se našel.“

Mikolas studoval tři roky Lidovou školu umění, hned v prvním ročníku propadl stejně tak jako i málem ve třetím ročníku střední školy, kdy mu z hudební výchovy byla udělena čtyřka. Dnes na to ale vzpomíná se smíchem a říká, že namísto teorie se vždy více zajímal o praktické pojetí hudby. Jedním dechem také dodává, že noty dodnes neumí a nemrzí ho to. A proč zvolil zrovna rap? „Nejdřív vznikla písnička, co jsem hrál a zpíval s kytarou, ale nesedělo mi to. Život mi začal nadělovat věci, který jsem pak muzikálně jen těžko dokázal vyjádřit folkem, kterému jsem se do té doby věnoval. Bylo to hodně lyrikální, chtělo to tvrdší, agresivnější beat. Nikdo mě rapovat neučil, prostě to přišlo samo.