Sára a Vladimír Mertovi vydávají album ZPĚVY ZBOŽNÝCH (Chants of the Pious Ones)

Album Zpěvy zbožných nabízí kolekci chasidských písní v podání Sáry a Vladimíra Mertových, dcery a otce. Oba tento repertoár dobře poznali během svého účinkování v souboru Mišpacha, který se od osmdesátých let věnuje interpretaci židovského folkloru, ať už s duchovním nebo světským zaměřením.

Zpěvačka Sára Mertová si pro své sólové album vybrala jedenadvacet písní, někdejší původní aranže pro sborový zpěv jsou vyváženy bohatším hudebním doprovodem Vladimíra Merty, který nahrál všechny nástroje. Texty jsou převážně modlitby, citáty z Tóry, z knihy Ester a Písně písní. Melodie jsou pak pro některé středoevropské ucho svou harmonií možná nezvyklé. Mohou nám ale připomenout zaniklou lidovou kulturu a pomoci v odstraňování předsudků a intolerance, protože již dávno přesáhly věkové, kulturní i jazykové bariéry.

O albu Zpěvy zbožných:

Sára Mertová: „Ve sboru jsem zpívala do svých třinácti let. Nevím, jak je možné, že po 27 letech si pamatuji nejen texty, ale i druhé a třetí hlasy. Možná je to proto, že jako malá jsem při zkouškách Mišpachy seděla a poslouchala ostatní členy, jak nacvičují tyto hlasy. Jako by tyto písně byly přirozenou součásti mého života, rostly se mnou a já je měla v sobě uschované. Nahrála jsem své nejoblíbenější písně, ale soubor Mišpacha, který dodnes existuje a vystupuje, jich má v repertoáru přes 150. Ve zpěvu nejsem školená, podle not zpívat neumím a neumím ani jazyky, ve kterých jsem písně nazpívala (hebrejština, ladino a jidiš). Sólově jsem zpívala jen píseň Lulinke. Ptala jsem se Mikiho Rotha, o čem ta píseň je, protože Miki uměl jidiš. Říkal, že z textu není jasné, zda ptáček z hnízda vypadne či vylétne. Díky Mikimu vím, o čem texty písní vyprávějí.
Běžně sólově nezpívám, věnuji se výuce angličtiny. Zpěv beru spíš jako doprovod denních starostí, nepatří k mým koníčkům. I když… Před pár lety nás pozval fujarista a zapálený organizátor Bob Rychlík z Marylandu v USA na tvůrčí festival Common Ground. Přihlásila jsem se na kurz pouličního tance a sama vedla dílnu sefardských písní, které tu nikdo neznal. Postupně jsem k sobě přetáhla zájemce z jiných kurzů. Divili se, že nemám žádné cédéčko…“

Vladimír Merta: „Písně zbožných chasidů jsou vyhrazeny mužům, zaznívaly bez doprovodu. Rodinný sbor Mišpacha ovšem tvořily převážně ženy. V atmosféře skrývaného antisemitismu, spojeného s útlakem a potíráním židovské kultury, jsem cítil odvahu, která tolik chyběla mužské části pražské židovské komunity. Zpěv byl jedinou schůdnou cestou k uvědomění dávných kořenů. Při pražské obci ve sboru kantora pana Bluma zpívaly i sestry Klímovy. Docházel jsem na zkoušky v bytě Hanky Rothové a zkoušel svou kytarou podpořit její snahu o stmelení komunity. (…)

Nikdo v Mišpaše nekádroval zájemce o zpěv. Halachická pravidla, určující kdo je pravý Žid, kdo jen polovina, šestnáctina či dvaatřicetina, navíc jen po otci (jako já), zde neplatila. Vydržel jsem s Mišpachou skoro dvacet let. Mezitím dospěly děti, Mišpacha si vychovala své vlastní kytaristy, houslisty, harmonikáře a klarinetisty. Vystupují pod názvem Klezmerim. Po letech se mi dcera Sára přiznala, že vždycky toužila zazpívat si všechny sborové písně jako sólistka. S neuvěřitelnou hudební pamětí si vybavila všecky texty i druhé a třetí hlasy. Dodal jsem jí své neumělé vrzání na různé nástroje v naději, že vlastně tak nějak asi hráli muzikanti, které jsem nikdy neslyšel. Ostatně i chasidé zpívali s těžko napodobitelnou klouzavou dur-mollovou intonací, pocházející odkudsi ze vzdáleného Východu.“