IMODIUM v plné síle a s chutí růst

Letošní návrat kapely Imodium je rozhodně jedním z velkých témat na tuzemské rockové scéně. Na svůj dosud největší samostatný koncert v pražském Foru Karlín kapela okolo Thoma Frödeho na sklonku září navázala vydáním nové řadovky Horizont. Album, jenž sklízí nadšené ohlasy nejen od fanoušků, ale rezonuje mimo jiné i na sociálních sítích mezi samotnými muzikanty, Imodium záhy představí také koncertně v rámci Horizont Tour. To odstartuje už 31. října v brněnském Artbaru a na velké finále se můžeme těšit 7. prosince v pražském Paláci Akropolis.

Nejen o tom, ale třeba i o speciální číslované „colour in colour“ vinylové limitce Horizontu a především pak o samotném comebacku Imodium i všem, co mu předcházelo, jsme si povídali s frontmanem Thomem a novým bubeníkem Adamem Jánošíkem. A povídání je to vskutku poutavé, ostatně posuďte sami…

Na jaře jste zaplnili Forum Karlín. Berete to jako „dobytou metu“? Jako dřív měly všechny kapely sen hrát ve Velkém sále Lucerny?

Thom Fröde: Je to tak. Forum Karlín jen oproti té Lucerně přineslo modernější podmínky, lepší technické zázemí a vůbec vše, co dnes interpret i divák vyžaduje. Což nic nemění na tom, že i mým snem stále je si i v té velké Lucerně zahrát. To, že jsme se rozhodli k tak velkému kroku, ve Foru zahrát, samozřejmě souvisí s comebackem a tím, že jsme se rozhodli, že se nechceme vracet tam, kde jsme už byli, ale posunout se dál. Kapela chtěla dát všem vědět, že je v plné síle, a že má chuť růst. Jak už jsme říkali jinde v rozhovoru – mohli jsme se samozřejmě rozhodnout vyprodat Rock Café třikrát po sobě – ale to bychom se vraceli zpátky. A trochu v tom byla i určitá drzost – už třeba jen to, že jsme ten sál zamlouvali rok dopředu, kdy jsme ještě pořádně nevěděli, jak to všechno bude. A teď s odstupem se ten pocit asi nejlépe dá vyjádřit slovem „hrdost“. Hrdost na to, že jsme to zvládli – jsme přeci jen stále klubová kapela, dopadlo to skvěle, ještě máme pořád nezveřejněný videomateriál, který bude součástí dokumentu. Doufám, že jsme tím veřejnosti ukázali nebo dali nějaký signál, že Imodium může být ještě vyzrálejší a dospělejší kapela. A myslím, to asi můžu říct otevřeně – dorazilo něco přes dva tisíce lidí, což bylo pro nás ohromující číslo – a jen díky tomu jsme si mohli dovolit to skvělé technické zázemí, obklopit se naprostými profesionály a mít tam třeba i třicetičlenný sbor, který by se nám do menšího klubu prostě vůbec nevešel.

Adam Jánošík: Základní meta nebyla „vyprodat Karlín“. Důležité bylo, že jsme si i vyzkoušeli úplně nový level při práci se scénou, s light-designem, mohli jsme se předvést, že s tím vším dokážeme pracovat a že to zvládneme na vyšší úrovni, než v minulosti. Užili jsme si to a bylo to skvělé.

Vaše koncertní pauza trvala skoro pět let, a už předtím jste ji oznámili dost dopředu. Teď už to asi můžete říct – šlo opravdu jen o „únavu materiálu“?

Thom Fröde: Jedna z nejsložitějších otázek, co jsem dostal, byla: „nazvěte to jedním slovem”. To prostě neumím. Byla v tom únava, pocit zacyklení... My jsme nikdy nechtěli stát na místě, vždycky jsme toužili po nějakém progresu v rámci žánru, ale najednou jsme měli pocit, že trochu začínáme přešlapovat – měli jsme například podporu jedné destilérky, takže se začalo stávat praxí, že jsme měli na pódiu litrovou lahev whisky a tu jsme během hraní vypili – a to i když to třeba byl jen festivalový krátký set. A bylo to kvůli tomu zacyklení, nudili jsme se – hraješ pořád ty samé akce, už dlouhá léta – víkend, co víkend. Několik let jsme hráli okolo stodvaceti koncertů ročně, to se prostě nemůže neprojevit v únavě. A i u poslední desky Element se po vydání nic výjimečného nestalo – prostě vyšla, pár lidí nám uznale poklepalo na rameno, i fanoušci ji přijali dobře, a jelo se dál. Takže i zpětně myslím, že šlo o jedno z nejlepších rozhodnutí kapely, a že nám to i pomohlo udržet přátelství, které jsem měl vždycky na prvním místě. I přestože to byl dost risk a nevěděli jsme, co se všechno stane. Mění se priority, narodily se nám děti, a klidně se mohlo stát, že po té pauze někdo přijde a řekne, že už se vracet nechce. Takže bylo to riskantní, ale vyplatilo se to.

Nechtěně se vám tím podařila kuriózní věc – v rámci pauzy jste překlenuli i období covidu a všech lockdownů, které jiným mnohdy značně zkomplikovaly jejich plány...

Thom Fröde: Dlouho okolo nás koloval vtip, že jsme takoví Nostradamové. Ale kromě nás to podobně měli i Mandrage, kteří odehráli rozlučkový koncert a měsíc na to se vše zavřelo. Čili trochu jsme se tomu faktu uchechtli, jak jsme si to dobře naplánovali, ale nikdy to veselí dlouho nevydrželo. Nikdo vůbec netušil, jak to může trvat dlouho. Ale i když jsme nehráli, byl poněkud hořkokyselý pocit to sledovat – skoro všichni naši kamarádi jsou muzikanti, a mnohé to opravdu postihlo hodně. Už když jsem si jen zpětně představil, kolik jsme měli práce s tím Forem Karlín – a najednou by nám ho nějaká taková věc, po roce usilovného snažení mohla zrušit. Je děsivé na to jen pomyslet. Bylo to smutné, pozorovat jak lidé den ze dne přicházejí o práci a stálý příjem.

Adam Jánošík: Na podzim se chystáme na turné k aktuální desce, a vlastně teprve tam pořádně uvidíme, jak moc se covid na všem podepsal. Jestli už se lidé znovu naučili do chodit do klubů, jak budou reagovat. Radši jsme v těch očekáváních hodně opatrní.

Nicméně během pauzy jste jen neseděli doma – objevily se dvě nové kapely: Walkmanz, kde se Thom potkal s členy Portless resp. Support Lesbiens, a LABe, kde jste byli oba. Byl vůbec pro návrat Imodia důvod?

Thom Fröde: Musím začít od konce. Je to to nejčastější klišé, ale Imodium je moje dítě a můj celoživotní projekt. Když přišli Walkmanz, tedy Renda Rypar a Zbyněk Raušer, najednou s nimi přišla šance pracovat jinak. Dvacet let něco dělám nějak a nějakým způsobem, a najednou jsem měl možnost přičichnout k novému způsobu tvorby, vidět, jak to dělají jiní, úžasní muzikanti, kteří toho mají za sebou mnohem víc než já. Byla to úžasná škola a nová přátelství. Nicméně hned na začátku jsem jim řekl, že do toho jdu s tím, že jednak nechci psát texty a budu jen zpívat, a chci si užít být jednou jen interpret. A druhá věc, kterou jsem jim rovnou řekl, byla, že až nastane čas Imodia, tak to tím pro mě končí. To byla moje podmínka, se kterou jsem do toho šel.

Mimochodem právě Walkmanz byli úplně ukázkový příklad kapely, která „dojela“ na covid. Měla desku, vše bylo připravené na turné – a najednou nic. V původní sestavě byl i Jaro Lukáč, baskytarista původem z úplného východu Slovenska, a když to celé vypuklo, a začalo se mluvit o tom, že se budou zavírat hranice, omluvil se, že musí jet za rodinou a nemocným otcem. A pak jsem ho najednou neviděl rok. Ta kapela měla vymezeno pět let a mohlo se stát cokoli, ale nakonec se díky covidu toho moc nestalo.

A v té době jsem potkal Adama. Objevil se u mě ve studiu, že i když je bubeník The Atavists, má i svoje sólové písničky a trochu se sice stydí, ale rád by je nahrál.

Adam Jánošík: Ještě předtím jsme nahrávali desku pro Thomova tátu. Všichni to dělali rádi a zadarmo, a Thom mi pak řekl, ať si aspoň ty svoje písničky přijedu nahrát. A v té době jsem nějak ani netušil, kdo je bude zpívat. Vzniklo to nějak samovolně.

Thom Fröde: Udělali jsme první singl a mně to přišlo nečekaně povedené. Pamatuju si, že jsem si říkal: „To ani není možný, že tohle složil nějakej bubeník? To je tak hrozně dobrý...“ (smích) Vždycky jsem Adama vnímal jako skvělého muzikanta, ale vůbec ne jako autora. No a když jsme to nahráli, tak tam položil text a řekl mi, že teď musí odjet, ale když to nenazpívám já, tak že to nikdy nevznikne. Prostě mě postavil před hotovou věc. Původně jsem vůbec neměl ambici v tom zpívat. Jenom mě v tom nechal. Ale než dojel do Vrchlabí, což je ze studia asi hodina a půl, tak jsem to nazpíval a rovnou mu to poslal. Bylo to asi ve tři ráno. Album pak dostalo název Noční směny právě proto, že jsme ho celé dělali v noci. Ale i když jsme si tehdy řekli, že do toho jdeme a vznikla skupina LABe, protože jsme celé to album natočili jen ve dvou, opět jsem zdůraznil, že se tomu můžu věnovat jen do té doby, než se vrátí Imodium.

Kde se pak vzal ten moment návratu? Co byl hlavní impuls, aby bylo možné Imodium znovu oživit?

Thom Fröde: Rozhodně to nebylo tak, že bych bouchl pěstí do stolu s tím, že je čas se vrátit zpátky. Spíš to nějakou dobu viselo ve vzduchu. Pořád jsme se setkávali, naše děti i ženy se znají, vídali jsme se pravidelně. Ale i když ta setkání byla jen kvůli zábavě, stejně pozvolna přibývalo grilovaček, kdy se po druhé láhvi téma hovoru stočilo ke kapele a historkám s ní. Takové to „Pamatuješ jak tenkrát...?“ A když jsem pak byl ve studiu a zrovna nepřišel Adam a „nepřiteklo LABe“, tak jsem si stále častěji sedl jen s kytarou – na kterou jsem předtím asi rok nesáhl – a měl chuť si přehrávat různé nápady. A samozřejmě jsem si je rovnou i pracovně nahrál. Takže se mi za ten zhruba rok nastřádalo poměrně dost materiálu a pak jsem to prostě posílal klukům, co oni na to? Přicházely feedbacky a pomalu a neplánovaně se ten oheň znovu zapaloval. Zhruba tři roky od pauzy jsme se začali scházet ve zkušebně. Ale rozhodně to nebylo ze dne na den. Spíš se tam postupně projevoval určitý stesk.

Ovšem hned krátce po návratu došlo ke změně bubeníka. A Karl byl navíc kromě Thoma i poslední zakládající člen...

Thom Fröde: To rozhodnutí muselo být pro něj hodně těžké. Jako jediný z nás zůstal v Broumově, má tam rodinu a firmu, a prostě dospěl k rozhodnutí, že všechno už nestíhá tak, jak by chtěl. My jako kapela pořádáme festival Broumovská kytara, což jsme převzali po mém tátovi, který tu akci založil a dlouho pořádal. A když jsme se rozhodli k návratu, bylo jasné, že poprvé budeme hrát právě tam, na loňském ročníku, tedy 2023. Ale na veřejnost jsme tu zprávu o návratu ještě nepustili – prostě to bylo tak, že si chceme po pěti letech zase zahrát, jen jednorázový koncert – doma, na našem fesťáku. A teprve tam jsme chtěli ohlásit, že jde o návrat, že bude Forum Karlín, nová deska atd. Proběhlo to úplně euforicky, přijeli za námi lidi z celé republiky, to jsem asi nikdy nezažil. Broumov je konec světa, za námi je už jen Polsko, a přesto tam byli lidi z Brna nebo Plzně... Opravdu to bylo intenzivní a emotivní. A hned potom jsme začali dělat na desce, a když jsme vydali první singl Lampy, tak ho Karl ještě normálně nahrál a i v klipu je vidět. O několik dní později nám ale Karl zavolal a sdělil, že už by tomu nemohl dávat sto procent a to že nechce. Takže jsem se z toho opil vodkou... A vůbec jsem nevěděl co dál. Známe se od první třídy, kdy nás posadili do jedné lavice, zažili jsme toho hodně.

Jak jste našli Karlova nástupce?

Začali jsme řešit post bubeníka. Což nebylo lehké, protože jsme se shodli, že třeba nějaký konkurs vůbec nepadá v úvahu, protože jsme jak to dvacetileté manželství a že potřebujeme hlavně někoho, kdo zapadne lidsky. A taky jsme si dopředu řekli, že nechceme nikomu nikoho přetahovat z kapely. Čímž se nám možnosti sakra zúžily. A protože jsem tehdy hodně žil i kapelou LABe, zavolal jsem Adamovi a zeptal se ho, když je ten bubeník, jestli by neměl nějaký tip? On sám mě zprvu vůbec nenapadl, hrál v The Atavists, a tím to bylo jasné. Skutečně mi několik tipů dal – ale všechny se ukázaly jako nepoužitelné. Takže nastal opravdu depresivní měsíc, kdy jsme vůbec nevěděli, co budeme dělat. Deska rozdělaná, Forum zamluvené... a my bez bubeníka.

Adam Jánošík: Fakt jsem o tom hodně přemýšlel, kdo by kapele slušel a mohl tam zapadnout. Až jsem si najednou uvědomil, že hledám sám sebe. A že to může být můj další krok. Celý projekt LABe mi zboural úplně všechno. Do té doby jsem byl „jen“ bubeník, a najednou jsem byl zas na startu, otevřel se mi nový svět. Zjistil jsem, že mě baví psát písničky a že se někoho dotýkají. Ale zároveň jsem hrál v kapele, kde bylo jasné, že je neuplatním, protože tam bylo dané, že vše skládá frontman Adam Krofian. A najednou mi došlo, že je to příležitost zůstat s Thomem a zároveň hrát v kapele, kde se budu moci projevovat i autorsky. A že to potřebuju, protože být dál jen bubeník, už byl pro mě najednou krok zpátky. A myslím, že i kluci z The Atavists tuhle moji potřebu pochopili.

Zmínili jste první singl. Ten vyšel už rok před vydáním alba. Děláte i vše ostatní takhle promyšleně a důkladně naplánovaně?

Thom Fröde: Přece jen se v té muzice už nějakou dobu pohybujeme a něco jsme se snad i naučili. Já sám – díky práci ve studiu – pracuji hodně i s jinými kapelami, a vidím to i u nich tak, že skoro všichni by rádi plánovali, ale vždycky se jim to nějak sesype. Málokdo je ochotný si na to opravdu udělat čas, málokdo té kapele věří. Naplánovat něco rok dopředu, to není jen tak. Chce to jistou zodpovědnost a porci profesionality. I my jsme neměli nějaký přesný harmonogram, jen základní body, jako Forum Karlín. Ale i tam jsme původně chtěli křtít album – a nakonec jsme rádi, že vychází „jen“ o půl roku později. Ale třeba pozvolné vypouštění singlů, aby se všem zkrátilo čekání, je ve světě běžné. Ovšem ty jsou zas obvykle spojené s klipem – a tam nastupuje ekonomika. Ne každý na to má rozpočet. Takže i tomu plánovací morálka u jiných může odpovídat. A samozřejmě jsou i tací, kteří nejenže neplánují, ale pomalu aby na ně někdo použil bič, aby vůbec něco dotáhli... O to jsem radši, když u nás zúročujeme zkušenosti. Je to pak větší radost, na něčem pracovat, když je jasné, že všem jde o totéž.

Vaše nové album má na obalu velmi zajímavý, až skoro geometrický symbol. To bylo zadání? Aby obal korespondoval s názvem Horizont?

Thom Fröde: Ne. S názvem jsem přišel já, a vždycky je to pro mě určité zastřešení, jednotící téma. Ale grafické ztvárnění ovlivnili Ronoon, náš basák, protože k tomu inklinuje, určitě i Adam, protože má grafiku v krvi, a pak kamarádka Lucka, zvaná Lulusha, která je úspěšná tatérka, a která na tom měla největší podíl.

Adam Jánošík: Určitě je to hlavně její práce. Postarala se nám nejen o ten obal, ale i o všechny vizuály. Všechny kresby jsou její, já už jsem jen uspořádal celky. Moc se nám to líbilo.

Souvisí s tím i nestandardně krásně pojatá limitovaná edice vinylu. Kdo s tím nápadem přišel?

Thom Fröde: Adam je vinylista. (smích)

Adam Jánošík: Ano, v podstatě to vzešlo ode mne. Záměr byl, aby i ten samotný vinyl co nejvíc odkazoval k vizuálu obalu. Takže jsem zjišťovali, co si z našeho rozpočtu můžeme dovolit, a výsledkem je ten „in color“ design. Skvělé na tom je, že žádná deska tak nebude úplně stejná.

Thom Fröde: Každopádně já jsem byl vinylovou scénou úplně nepolíbený, to přišlo až s deskou LABe, která vyšla na vinylu, a postupně jsem si pořídil gramofon, začal nakupovat vinyly a pozvolna tomu propadávám. Takže jsem hrozně rád, jak to dopadlo. Je to elegantní a zapadá mi to do celkového konceptu.

Jako vždy jsou na albu jak tvrdé rockové polohy, tak i melodické písničky. Cítíte se v nějaké z těch poloh lépe, je vám nějaká bližší?

Adam Jánošík: To vůbec neřešíme. Mě spíš překvapilo to, že jsem byl z minulosti zvyklý, že někdo přinesl komplet hotové skladby a já k tomu dohrál jen svůj part. Tady jsme měli zhruba tak ze 70% připravené písničky a dodělávali jsme je společně. Říkal jsem si, jak to asi dopadne, nemám k demokracii v kapelách moc důvěru, ale nakonec jsem i s odstupem spokojený.

Thom Fröde: Střídání poloh jsme měli vždycky. Spíš se opět projevilo to, co už minule, tedy že jsme nahrávali ve vlastním studiu, netrávili dlouhé doby třeba nazvučováním, nebyli ve stresu. To se určitě do celkového vyznění promítlo hodně.

Imodium vzniklo v prvopočátcích v roce 1999, takže letos existuje 25 let. Čím se tehdejší Imodium liší od toho dnešního?

Thom Fröde: To kdybych měl všechno vyjmenovat, tak tu budeme sedět hodně dlouho. Ten rozdíl je diametrální. Je nutný si uvědomit, že jsme kapelu zakládali jako děti. Nezačínali jsme ve dvaceti jako jiní, byli jsme čtrnáctiletí kluci. Přistihuju se, že čím jsem starší, tím víc se k těm kořenům vracím. Třeba k Nirvaně...

Podobně jako oni jsme si ze začátku s ničím nelámali hlavu. Dneska se o to snažíme taky, ale zároveň už dobře víme, co děláme. Tenkrát to tak nebylo. Ta kometa letěla úplně do neznáma. Ale každé období má svoje. A za to, které prožíváme teď, jsem hrozně rád.